Vážení divadelní přátelé,

u mnoha lidských profesí mě fascinuje ona prostá skutečnost, že se na jejich výkon musí člověk vskutku dobře připravit v souladu s tím dobrým a známým příslovím „dvakrát měř – jednou řež“. Malíř nakreslí celou řadu skic, než přikročí k tomu, aby začal malovat obraz, jehož konečnou podobu si nosí dávno v sobě. Kuchař nastuduje celou řadu receptů, než si najde svou vlastní cestu k jídlu, kterým chce potěšit své strávníky. Chirurgové po pečlivě stanovených diagnózách společně dopodrobna konzultují postupy svých operací s jasnou představou o následném léčení…

Stejně tak se mi zdá být zcela logické, když se při rozhodování o tom, které z mnoha sportovně talentovaných dětí bude hokejovým brankářem, změří mimo jiné jejich postřeh – změřit se to dá; nebo při rozhodování, které z jinak talentovaných dětí může být šikovný tanečník, se mimo jiné zjišťuje, jak ohebné jsou jejich končetiny – zjistit se to dá; nebo při rozhodování, které z těch mnoha šikovných dětí by nás jednou mohly těšit svým zpěvem, se mimo jiné prověřuje to, zda mají hudební sluch a smysl pro rytmus – prověřit se to dá…

 Rád bych se v této souvislosti před vámi vyznal z jedné mé osobní vášně, které se mohu věnovat sice jen velmi, velmi zřídka, ale zato nesmírně rád. Dokážu se v ní vždy velmi rychle ztratit. Jsou to šachy. Hraju s kamarády, nebo s počítačem. Hrál jsem se začátečníky, ale docela často i s jedním šachovým mistrem, který, aby si se mnou „srovnal“ úroveň, hrál tzv. „naslepo“. Byl k naší šachovnici otočený zády a já mu hlásil své tahy, on zase ty své. Jednou, jistě omylem, jsem s ním dokázal remizovat, jinak jsem pravidelně vzdával kolem dvacátého tahu. Hodně jsem se od něho naučil, a to nejenom v šachu. Profesí byl fyzik a vždycky říkal, že hrát šachy je jako poznávat vesmír, který je ve své podstatě nepoznatelný.  Pakliže má být naše snaha hrát dobře šachy poctivá, musíme se dlouho a trpělivě učit, připravovat se a hlavně nesmíme zbrkle improvizovat – vždycky musíme hrát s jasnou strategií, se schopností kombinovat nesčetně variant… Zjednodušeně se tomu říká „vidět mnoho tahů dopředu…“

Mám šachy rád i proto, že jsou tak moc podobné řemeslu, které sám dělám. Divadlo má totiž obdobné zákonitosti. Každá inscenace se připravuje dlouhodobě dopředu. Vše se dopodrobna konzultuje, diskutuje, vyhledávají se ti nejtalentovanější… Každá vteřina divadelního představení je u profesionálů výsledkem perfektní přípravy.

Ke zděšení mě však přivádí fakt, že v naší poměrně vyspělé i zkušené civilizaci existuje pro mnohé obdivované, pro jiné opovrhované řemeslo, pro jehož výkon není třeba projít ani talentovými, vědomostními, či jinými zkouškami. Však onomu řemeslu se nemůžete ani nikde vyučit, ani je studovat. A nebyl bych natolik znepokojen, pakliže by se nejednalo o profesi, které jsme společně naložili tolik důležitosti, přestože její vykonavatelé vesměs „nevidí mnoho tahů dopředu“. Zdá se, že to jediné, co je pro toto řemeslo z hlediska perspektivy důležité, je úspěch v dalších volbách. Ano, ta profese, o které mluvím, se jmenuje: politik.

Když chcete hrát šachy, musíte znát i jedno z pravidel: „sáhnuto - táhnuto“. S figurou, kterou uchopíte, musíte i táhnout. Špatnou volbu prostě nelze „změnit“. Jako v životě. Zdá se mi, že by těm, kteří rozhodují o různých „společenských rošádách“, svědčilo pokusit se mít představu o tom, co způsobují svými „tahy“ nyní i pro příště.

V Anglii se říká: „Ta židle, která je nahoře, je krásná, dokud se na ní nesedí…“  Smutné, kolika dobrodruhům se na takovou židli v historii podařilo usednout pouze na bázi planých slibů. A to, že se tam následně necítí dobře, mě vůbec neuklidňuje. A neuklidňuje mě ani to, že vím, že výjimka potvrzuje pravidlo…

Takže se raději za všechny své kolegy těším na shledanou s vámi v našem divadle, kde se na náhodu nedá sázet…

Stanislav Moša 1. 2. 2016
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací