Vážení divadelní přátelé,

všichni jsme se s tím museli ve svých životech setkat. Říká se tomu jednoduše: „dobré slovo“. Nic to nestojí, jen je k tomu zapotřebí dobré vůle potěšit svého bližního způsobem, který je vlastní pouze lidským bytostem. Dobrým slovem. Pochválit bližního a tím ho povzbudit pro následující překonávání všech těch nejrozličnějších překážek, které musí ve svém životě zdolávat. A mimo jiné tím můžeme svého bližního krásně infikovat chutí pokračovat v této bohulibé činnosti i vůči dalším lidem, z nichž jen nemnozí nepotřebují povzbuzení.

          Kdo někdy někoho učil či vychovával, ví velmi dobře, že pro to existují dvě základní, extrémně odlišné metody. K dispozici jsou samozřejmě i různé koktejly těchto systémů, ale ty základní jsou na jedné straně „cukr“ a na straně druhé „bič“. Někteří, obzvlášť ti krátkozrací, se domnívají, že čím více ran, tím lepší výsledky, a pod heslem „ohýbej stromek, dokud je mladý“ silou znásilňují křehké dětské duše. Nekonečně zraňují ty nevinné bytosti, které od života už díky tisícům pohádek se šťastnými konci očekávají nakonec jen to dobré. Ovšem existuje rozdíl mezi dětskou a dospělou, či dokonce starou duší? Nemyslím si to. Čas od času totiž slýchám od starších lidí větu, která je různými obdobami této: „Tělo mi schne a stárne, ale má duše je stejná, jako kdyby mi bylo někde mezi osmi a třinácti...“. A z tohoto faktu lze tedy dedukovat, že i dospělým je zapotřebí dobrého slova, pochvaly a povzbuzení v tom nepohádkovém světě plném konců nešťastných. Zajisté se však při tom již nejedná o výchovu, nýbrž o prosté zhodnocení jejich snahy učinit náš svět lepším místem k životu. Vždyť o to se přece snažíme všichni…

          Vzpomínám si na událost, která mě v mém mládí velmi silně ovlivnila. Jeden z mých spolužáků měl na hlavní obor svého studia hned dva profesory. Ten jeden ho neustále opravoval, slovy nevybranými zneuctíval a za každou cenu ho tak chtěl „dokopat“ k naplnění své představy. Ačkoliv se můj spolužák snažil ze všech sil, dostal se postupně do psychické křeče a podle toho taky vypadal výsledek jeho práce. Druhý kantor používal onu metodu cukru a ať můj kolega student přišel s čímkoliv, byl za to nadměrně chválen a bohatě tak s drobnými korekcemi rozvíjel svou vzácnou osobitost. Jaké bylo překvapení obou profesorů, když se seznámili s konečnými výsledky tohoto studenta, který před nimi předvedl obě své práce, každou z nich realizovanou pod vedením jednoho, či druhého. Laskavý kantor se poněkud mračil nad prací připravenou u přísného kantora s poznámkou: “…no, to se ti Jiříčku, moc nepovedlo…“, a ten, který tak rád ve svých hodinách používal biče, při konečném hodnocení pronesl tuto větu: „Proboha, proč jsi v mých hodinách za idiota?  Proč se za tebe musím stydět?“ A neopomenul si pak nad prací vedenou druhým kantorem odfrknout: „A jak to, že, ty blbče, pak předvedeš něco tak senzačního…?“ 

          Nevolám po světě bez kritiky, volám po laskavosti, která se může projevit už v prostém oslovení. Všimli jste si, že čeština je jedním z mála jazyků, která používá zmenšeniny jmen? Alenko, Haničko, Petříčku, Jozífku…?

Být laskavý neznamená být hloupý či slabý a nepředpokládá to přehlížet chyby druhých. Chybám druhých bychom měli porozumět a naše na křesťanské lásce vyrostlá kultura by nás měla vést ke snaze tyto chyby pomáhat s láskou skrze dobré slovo odstraňovat. S opovržením pranýřovat chyby druhých je znak chudoby duše. Duše jakkoliv mladé.

           Nashledanou v sálech našeho divadla se s vámi za všechny kolegy těší

Stanislav Moša 1. 2. 2018
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací