září 03/04

Neelix v Praze

Když jsem byl požádán o rozhovor se Zdeňkem Burešem, uvědomil jsem si, že ho znám pouze jako kolegu, a tak jsem si řekl, že ho proklepnu pěkně od A do Z.

Angličtina

To je jazyk, který je mi úplně cizí. V době mého mládí, kdy se dalo ještě do hlavy něco nacpat, to nebyl jazyk preferovaný a dnes je to pro mne handicap (to je tuším taky anglicky). Za to může asi Hadrián (nebo který imperátor to byl), že jim přivezl evropskou civilizaci. Jinak by ti keltští druidové dodnes poskakovali kolem šutrů ve Stonehenge a vydávali za Kanálem zvuky, kterým absolutně nerozumím. Přesto jsem byl nucen naučit se anglicky Sny; napsat si každé slovo foneticky a natlačit to do hlavy. Hráli jsme to pouze dvakrát na Fontáně a potom po třech letech v Helsinkách. Jakžtakž se domluvím německy, ale chybí mi slovní zásoba – jsem líný. Na jevišti mi ale němčina problémy nedělá. Ve Westce mám nastudované dokonce tři role.

Bureš

Co mám o sobě říct? Chválit se – na to nemám povahu, hanět se – na to nemám odvahu a říct pravdu – to dnes nemá váhu. Potěšilo by mě, kdyby se na jméno Bureš nezapomínalo.

Casting

Většinou mě pozvou na casting do Prahy v době, kdy nemohu. A když už jsem se několikrát přece jen zúčastnil, bylo to zatím zbytečně. Uvidíme dál!

Dabing

Vlastně už na JAMU jsme měli jeden z předmětů na zápočet – práce před mikrofonem. Tam spadal i dabing a rozhlas. Tenkrát se ještě dabovalo jinou technologií – promítaný film na plátně s textem smyčky projekcí epidiaskopem pod obrazem. Několikrát se zkoušelo se zvukem, potom tzv. „na tichou“ a pak naostro – záznam. Stáli jsme tam všichni z dialogu, a když někdo něco spletl, točilo se vše znovu – třeba desetkrát. Potom jsem ještě jako student dostal první velkou roli v německém filmu Bažant – mladého kluka na vojně. Po revoluci začal boom soukromých studií už s jinou technologií výroby díky počítačům a u mne to začalo kresleným seriálem Želvy Ninja. Pak řada dalších rolí velkých, malých, středních a hlavně osvojování si dabingového řemesla. Daboval jsem i slavné herce, jako jsou Ben Kingsley, Dennis Hopper, Woody Allen nebo Peter Sellers. Největší rolí byl Mojžíš (B. Kingsley) ve dvoudílném zpracování. Za výkon jsem dokonce dostal hlavní cenu studia Drak. Dnes je sice práce trochu méně, dabuje se rychleji, většinou rovnou naostro, ale téměř každý týden strávím před obrazovkou a mikrofonem nejméně šest hodin.

Evropská unie

Doufám, že to něco přinese!! Ono všechno spěje k integraci. Slibuji si, že unie slíbí, co slíbila, odvolá, co odvolala... či jak to říká král v pohádce.

Fontána

Když jsme zkoušeli Sny, šli jsme do toho s velkou vervou. Bylo to něco nového, kvalitativně jiného než muzikály či hry se zpěvy, které jsme běžně dělali v divadle doposud. Křižíkova fontána - to byl velký pokus dostat se do povědomí veřejnosti, ale taky velká dřina, legrace i strádání. V tom „podpalubí“ byly opravdu strašné podmínky – buď horko, nebo zima, vlhko či vyloženě mokro. Vzpomínám na jedno představení, kdy začalo pršet, diváci si roztáhli deštníky a my hráli. Už z nás tekla voda, kostýmy a paruky byly o nějaké to kilo těžší, chtěli jsme už představení přerušit, ale diváci do jednoho (a bylo jich 1500) stáhli deštníky a mokli s námi. Nádherný pocit!!!

Generace

Jsem asi staromilec, ale té dnešní průbojné, odvážné až drzé mladé generaci moc nerozumím. Spíš závidím. Já být takový dřív!!! Ale chybí jim, hlavně u divadla, určitá pokora a úcta k řemeslu. To aspoň nám ještě na škole vštěpovali do hlavy.

Hobby

Na trvalé koníčky není moc času, ale rád mám přírodu. Houbařím, zahradničím, kuchtím, luštím křížovky a lenoším.

Chyby

To je vlastně můj každodenní úděl. Tak už se s tím vyrovnávám, už mi to připadá normální, i když to často mrzí a bolí. Na jevišti se dokážu z chyby nějak vylhat, protože většinou vím, „o co jde“, tak si pomůžu vlastními slovy – pokud jde o text. Špatný krok v choreografii už ale nenapravím. Přiznávám své chyby a jde-li o velkou, je pro mne omluva samozřejmostí.

Instinkt

Jsem Vodnář, takže intuice je mi vrozená, ani nevím, jestli ji využívám nebo ne. Prostě jednám, jak jednám, a ono to někdy i vyjde. Jak na jevišti, tak v životě.

JAMU

Z JAMU vzpomínám na všechny, kteří mi vštípili řemeslo. To je totiž to hlavní, co si má herec ze školy odnést. Pozdější kolegové J. Tomek, R. Mihula, J. Janovská a hlavně přítel a kamarád, když jsem potom učil na JAMU muzikál, Ladislav Štancl. V ročníku se mnou byli i mí pozdější kolegové v DbM (MdB) S. Peková, D. Kočová; ostravští a olomoučtí M. Kudela a M. Pánek, či dnes pražský Z. Palusga. A taky kolegové – mí posluchači z dob pedagogické činnosti – M. Kobrová, J. Apolenář a I. Bareš.

Kolegové

Kolegové jsou Kolegové a Ostatní. S některými jsem pořád a rád, jiné míjím, ale vnímám. Se staršími se občas scházím, zejména s J. Duškem.

Legrácky na jevišti

Pokud to hra dovoluje, legrácky na jevišti dělám rád – ale pro diváky, ne pro kolegy. Improvizace mě vždycky přitahovala (jsem obdivovatelem V + W). Podařilo se mi to ve dvojici s J. Tomkem v Tetě z Bruselu, kde došlo i na slavné forbíny. Pak hodně legrace, pokaždé jiné, bylo v Legendě, dnes se sem tam objeví světlé místo v M.F.L. a v Keanovi. Doufejme, že dál...

Muzikál

To byl vlastně důvod, proč jsem nastoupil do tehdejšího (1979) Divadla bří Mrštíků. Jsem totiž absolventem obou oborů - činohry i muzikálu. V Martě jsem absolvoval muzikálovou rolí Ezzelina v italském muzikálu Aleluja, dobří lidé. Je to žánr, který preferuji; jen být mladší!!

Neelix

Když se dostal do Brna Star Trek – Temný vesmír 9 – daboval jsem v této řadě Quarka – to je pravý opak Neelixe, který v další řadě – Voyager – vlastně na palubě lodi nahradil Quarkovo místo. To už jsem se herecky nemusel stylizovat. Neelix byl totiž člověk podobné nátury jako já. Měl jsem to štěstí, že letos díky iniciativě fanklubu Star Treku jsem se v Praze sešel s jeho představitelem Ethanem Phillipsem. Bylo to fajn setkání, i když jsme si navzájem nerozuměli ani slovo – viz odpověď A (Angličtina). Naše překladatelka byla ale velmi pohotová, takže jsme si před tím následným martyriem stihli vyměnit pár informací o sobě a popovídat si při kávě. Pak už následovalo jen neustálé povídání o práci na seriálu včetně dotazů na dabing, fotografování se 150 účastníky setkání, autogramiáda, tisková konference atd. Nezávidím slavným hvězdám! Pak rychlý úprk taxíkem na Florenc (to já) a na letiště (to pan Phillips). Shodli jsme se ale, že by pro nás oba bylo dobře, kdyby seriál pokračoval.

Odpočinek

Odpočívám aktivně i neaktivně (to nejradši). Ale pořád je co dělat na zahradě, na chatě – tam je vůbec největší fůra práce a hlavně nesplnitelných (časově a manuálně nezručně) plánů.

Peníze

Proč vůbec jsou, když pořád nejsou?! Proto je asi po mně neustále někdo chce. Jsem člověk spořivý, myslím na stará kolena; největší moje vydání byla koupě chaty a pozemku.

Rituál

Za těch 25 let u divadla jsem si ani neuvědomil, že bych něco pravidelně a pověrčivě před představením prováděl. Ale při premiérách mám ve zvyku – pokud nejsem hned na jevišti – v zákulisí chvíli načichávat atmosféru, poslouchat reakce publika. Pak se vrátím do šatny a čekám na výstup.

Star Trek

Sci-fi, to bývala moje oblíbená literatura, samozřejmě i filmy na toto téma. Kultovní seriál Star Trek je ale pro mne hlavně prací, kolikrát při dabování ani nevím, o co vlastně v díle jde; někdy při sledování v televizi nevím, o co VŮBEC jde. Asi že vývoj JDE dopředu. Největší potíže při dabování mi dělaly všechny vymyšlené cizojazyčné či cizoplanetární názvy. Jména totiž, a to je o mně známo, mi dělají při dabování potíže vždycky. Můžu mít v textu třeba tu nejsložitější chemickou sloučeninu, ale jak se někdo jmenuje jinak než Novák, tak se zadrhnu.

Šalamoun

Práce s Bolkem na této krásné a mně nejmilejší roli Keanova sluhy Šalamouna byla fajn. Předtím jsem se s Bolkem znal jen zběžně, všichni mě varovali, že to bude těžká práce – ale naopak. Pohoda, legrace, vzájemné porozumění. Prostor pro improvizaci jen na začátku a na konci. Hlavně náš dialog před hospodou jsme nikdy při opakovačkách nezkoušeli. Vždycky jsem byl zvědav, co z Bolka vypadne, a zatím jsem vyvázl bez ztráty kytičky, někdy s docela dobrou pointou. Víc takových rolí a kolegů!!

Tréma

Nejsem trémista. Určité rozechvění před premiérou přiznávám, ale okamžikem vstupu na jeviště to zmizí. Vůbec největší trému jsem měl ještě jako amatér souboru v Semilassu, kdy jsem hrál úplně poprvé na jevišti Čerta v pohádce a měl jsem úplně první repliku. Ale od té doby jsem většinou klidný.

Úspěch

Největší životní úspěch je asi to, že dělám rád to, co dělám. Nic jiného vlastně ani neumím. Konkrétně na jevišti jsou to asi role, ve kterých se nemusím stylizovat do výrazu, co je mi proti mysli. Za úspěch považuji Dr. Tesmana v Hedě Gablerové, Ragenaua v Cyranovi, či zmíněného Šalamouna v Keanovi. Ale ten NEJ mě snad ještě čeká!?

Vaření

Vaření je jeden z mých koníčků. Umím vařit, sbírám kuchařky a čtu je nejraději, ale většinou vařím podle fantazie či intuice poučen právě četbou. Přesně podle receptu to většinou nevyjde. Vařím jak klasickou domácí kuchyni, tak hlavně a nejraději čínu nebo jiná exotičtější jídla. Teď se budu zaučovat v grilování. Mám na chatě nový gril, tak se bude pokusničit. Už se těším.

West Side Story

I když se blíží pětistá repríza, neodehrál jsem všechna představení, protože z provozních důvodů jsou role alternovány. Samozřejmě mě ale těší, že v tomto muzikálu účinkuji, byť jako činoherec. Rukavička je takový můj bonbónek.

Kdys naposledy zůstal stát jako tvrdé Y

Asi při nějaké nečekané hromové zprávě týkající se mého okolí. Jinak stojím spíš jako X – protože nevím. Něco mi zůstává neznámou.

Záskoky

Necítím se záskokářem. Nerad se totiž bifluji text. Ale když už není zbytí a je čas na přípravu (zaplať bůh za video), tak se nechám ukecat. Ale jen v češtině!!! Tak tomu bylo nedávno v Parazitovi za M. Kročila, či naposledy za Z. Junáka v Broukovi v hlavě. Vrátil jsem se podruhé do této hry. Zamlada jsem hrál roli Kamila.

Na co nemáš Žaludek

Žaludek nemám na křivárny, nepoctivost, vypočítavost, ostré lokty – prostě to, co mi pro dnešní život chybí.

Robert Jícha 5. 8. 2003

Divadlo, které hraje, tančí a zpívá

Píše se rok 2003 a v brněnském divadelním světě vládne čilý stavební ruch. Po dlouhých a vleklých sporech a jednáních se konečně začalo s opravou nebezpečně

zchátralé budovy starobylé a historicky velmi cenné Reduty na Zelném trhu uprostřed města – snad nejstarší divadelní budovy na kontinentě, kde koncertoval i W.A. Mozart, a vzdušnou čarou jen o kousek dál roste do výšky zcela nová divadelní budova Městského divadla, jedna z nejmodernějších v Evropě. A abychom zůstali v řeči divadla, podle zákonů dramatu všechno souvisí se vším.

Vracíme se na zelenou louku

Osud těchto dvou staveb má skutečně úzkou spojitost: když se před několika roky, k nimž se ještě vrátím, vyšvihlo Městské divadlo Brno téměř k absolutnímu diváckému zájmu (bez ohledu na názory některých kritiků), začala budova lidově řečeno praskat ve švech. Ředitel Stanislav Moša vyslovil poprvé veřejně nahlas to, o čem sám už dlouho snil: potřebujeme další budovu. A tak první boj svedl tehdy právě o Redutu: zrekostrujme tuto budovu tak, aby mohla sloužit soudobému hudebnímu divadlu.Tuto ideu ovšem sundali ze stolu památkáři. Moša se nevzdal a tehdy donkichotský cíl byl vyřčen: budeme tedy stavět na zelené louce. Bylo to v době, kdy na státní kasu ministerstva kultury útočili například památkáři ze všech dostupných pozic a ze všech míst republiky, aby zachránili ten či onen historický objekt a tak bylo jen otázkou času, kdy se začaly ozývat pochybovačné, nesouhlasné, posléze i nevraživé hlasy, z nichž některé patřily renomovaným brněnským divadelníkům: proč zrovna toto divadlo, které se podbízí vkusu diváků, by mělo mít další budovu? Ti, kteří ředitele Mošu znají, si ovšem museli tehdy pomyslet chtě nechtě to, co já: to divadlo stát bude. Nemýlila jsem se… Dnes je hotova hrubá stavba budovy, která bude propojena s tou současnou, bude mít kapacitu sedm set míst, amfiteatrální uspořádání bez lóží, šíři portálového okna dvanáct metrů, dvě boční a jedno zadní jeviště, mechanické jevištní mosty , pohyblivé boční chodníky, točnu a to vše s rozpočtem okolo tří set milionů. Podle slov nezávislých odborníků to bude technologicky jedno z nejmodernějších divadel v Evropě, a někteří mi dokonce tvrdili, že možná i na světě. Datum premiéry v nové budově: 2.října příštího roku, titul: muzikál Hair podle filmového scénáře Miloše Formana. Vyplnilo se, co Moša předvídal: „…co je před námi, stojí psáno ve hvězdách. Naše nejbližší budoucnost je známá, i když v divadle nelze nic tvrdit s určitostí. Až se stane – stane se. Divadlo je věcí činů.“

Krok do historie

Stojí za to do ní alespoň nakouknout : historie tohoto divadla je bezesporu jednou z významných kapitol historie českého divadelnictví. V Novém domově ve Falkensteinerově ulici se zrodilo v roce 1945 Svobodné divadlo s neopominutelným Rudolfem Waltrem, které se v roce 1949 (po reorganizaci české divadelní sítě a podle Nejedlého hesla: národní divadlo do každé obce) proměnilo tak jako mnohé jiné scény v divadlo oblastní, později krajské. Aby se předešlo tehdejší funkcionářské fantazii pojmenovávat divadla po Vítězných únorech (Hradec Králové) nebo žijících velikánech (Zdeněk Nejedlý) , přišlo vedení divadla s nápadem, který prošel: pojmenujme divadlo po bratřích Mrštících. Zahrálo se to na regionální moravskou notu. Tak to fungovalo až do roku 1992 – tehdy se divadlo (zatím naposledy) přejmenovalo na Městské divadlo Brno. Ovšem „jdeme k Mrštíkům“ je spojení natolik zadřené, že jen ti nejmladší se mu ubránili. Což je ovšem málo podstatné – současné divadlo z lůna „mrštíků“ vzešlo, Moša byl žákem dlouholetého ředitele a režiséra Milana Páska a je nutné poctivě přiznat, že se tu hrálo poctivé divadlo. S úspěchy možná jako na houpačce, od přehmatů přes průměr až po ty vynikající. Tak, jak to doba dovolovala. V historii tohoto divadla jsou zapsána jména vynikajících herců, dramaturgů i režisérů. Na konci šedesátých let to byl třetí největší činoherní soubor u nás – po pražském Národním a Vinohradském. Posledních několik vět považuji za důležité: dobré (přesněji: také dobré) divadlo se dělalo i před sametovým listopadem. Kdo chce, vzpomene si na Tramvaj do stanice touha, Nápadníky trůnu, Krysaře, Lumpacivagabundy, Krále Jana, Bláznivou ze Chaillot, Franka V., Návštěvu staré dámy, Matku Kuráž, Vévodkyni valdštejnských vojsk, Skleněný zvěřinec, Cyrana z Bergeracu, muzikál Chicago… to jen tak, co paměť přináší. Ale jak říkám, kdo chce, vzpomene si…

Všechno začalo snem

Zpět do současných dnů. Absolvent režie na brněnské JAMU Stanislav Moša poprvé režíroval pohostinsky v tomto divadle v roce 1982, o rok později byl angažován a v roce 1992 se stal ředitelem. „Principál“ ovšem nevstoupil na scénu po špičkách – naopak hlasitě zadupal: „ Zvládnutí řemesla vyjímám před všechno…“ Svoji první sezonu v roli ředitele označil za sezonu hledání a pojmenovávání jistot. Oznámil zeštíhlení souboru, změnu názvu na Městské divadlo a řadu atraktivních titulů. Ten první přišel vzápětí: z dnes už ustáleného týmu Moša – Merta vzešel první čin: Sny svatojánských nocí. A Moša ukázal, že se nehodlá držet při zdi: současně s českou premiérou připravil i německou verzi, vydal CD, pozval novináře a dal jasně najevo, že ví, jakou roli má reklama. Diváci se probrali z prvního šoku a představení šlo na dračku. Divadlení kritik Zdeněk Srna napsal, že: „…Moša s Mertou dokázali nadchnout soubor vidinou cíle. Sny nebyly inscenace, vytvořená jen pro brněnské prostředí, ale především proto, aby přestoupila hranice regionu a dostala se nejen do Prahy, ale i do světa. Jestliže některým malým duchům to bylo velikášstvím, další život inscenace ukázal, že opravdová profesionalita se prodává skutečně dobře.“ Na Křižíkově fontáně v Praze zní v létě Sny česky, anglicky, německy a vracejí se sem v dalších pěti letech. Cena českého hudebního fondu za nejlepší představení roku 1991 patří Snům… Jenže: jeden úspěch žádný úspěch, říká se. Moša to ví a zanedlouho vytahuje další trumf: po hudební feérii Snů následuje vizualizované oratorium na faustovské téma Bastard. Vysoká profesionalita herecká, pěvecká i pohybová a opět přesná trefa na cíl: na mladé publikum, hladové po podobných do té doby v Brně nevídaných atraktivních inscenacích. Bastard uspěl i ve Zlaté kapličce – v létě roku 94, 95 a 96 se usadil na naší první scéně a odjel s pochvalnými kritikami. A také s výrazným příspěvkem do jinak chudé divadelní kasy. A to je okamžik, kdy si principál divadla v Lidické ulici musí poprvé vzpomenout na moudré přísloví o tom, že úspěch se neodpouští…

Kořím se tvému verši, Manon…

Blíží se rok 1995 – Městské divadlo si v něm připomene půl století své existence. Jak? No přece v novém, jak se sluší. Moša dosáhl toho, že vlastně nikdy ne zcela vyhovující prostor bývalého kina v Lidické, přetvořený na divadelní sál, v němž soubor až do těchto dnů hrál, dostal zcela nový interiér. Hlediště má švih, jeviště je variabilní, herci se převlékají v nových šatnách a zákulisí divadla má moderní techniku. Stačily k tomu jen prodloužené prázdniny – v listopadu 1995 se mohlo opět slavnostně začít. Čím? No přece tím, čím před padesáti lety mladí divadelníci začínali… Manon Lescaut. Kořím se, Manon, vaší kráse… rozhodl se režisér Moša a připravil překvapivý výklad mezi snem a skutečností, plný lehkosti a pokory k nádhernému verši. Vznikla tak inscenace, která měla zejména u mladého publika takový úspěch, že se ještě po letech uvažovalo o jejím znovuuvedení. Manon odešla mezi stíny, po ní vtrhla na scénu Alžběta Anglická, střídaná Willy Lomanem. A král mezi muzikály – West Side Story. Před výkony z konkurzů vzešlých mladých představitelů Tryskáčů a Žraloků, stejně jako hlavních představitelů musel smeknout i poslední škarohlíd. Brněnská „West Side Story“ objela opět téměř celou Evropu a dodnes je na repertoáru. Sezonu 97/98 otevírá divadlo muzikálem Radúz a Mahulena s hudbou Petra Ulrycha v Mošově režii. Je to v době, kdy se zdá, že muzikál lze udělat pomalu už z čekoholi, neboť je to dobrý kšeft (Evita, Rusalka, Krysař, Anděl s ďáblem v těle, další tituly si čtenář dosadí sám…). Ale jen ten, kdo neviděl karpatský muzikál, by ho mohl házet do stejného pytle. „Jestliže nad Vltavou na jeden kvalitní muzikál musí divák strávit zároveň nejméně dva kýče a tři propadáky, Brno udává tón nejenom muzikálům v repertoárovém divadle, ale odvahou pouštět se na neprobádaná území“, píše J. P. Kříž a dodává, že Radúz a Mahulena je v kontextu současného původního českého muzikálu nedostižnou špičkou. Odvaha divadlu rozhodně nechybí. Duo Moša - Merta představuje v následující sezoně další původní muzikál Babylon. Do Brna se sjíždějí kritici a jestliže někteří bezvýhradně nechválí, rozhodně věnují vývoji původního muzikálu na brněnské scéně seriozní pozornost. (Jiří Černý v časopise Svět a divadlo: „Babylon je mimořádný tvůrčí čin právě svým postavením na pomezí muzikálu a současné opery…“). Pro kritiky se ale divadlo nehraje – a o diváky tedy rozhodně nouze není. Sehnat lístek do „městského“ začíná být záviděníhodnou výhrou. Na představitele hlavních rolí v uváděných muzikálech čekávají dívky po představení s památníčkem a především si je přijíždějí poslechnout divadelníci z Prahy. Nezastírají, jak rádi by některé z nich „koupili“. Hrajeme, zpíváme, tančíme dál… Nová sezona, nový muzikál. Tentokrát My Fair Lady (ze Zelňáku), ikona mezi muzikály, která ovšem v této úpravě s postavou Lízy Ďulínkové a nenapodobitelným brněnským hantecem vzdává hold městu, v němž divadlo působí a nám, kteří jsme zažili slavnou éru Divadla Husa na provázku navíc polechtá v paměti vzpomínku na Frantu Kocourka. A jen tak mimochodem - Líza měla několik alternací, z nichž tři (Sedláčková, Antalová, Jungmanová) už měly doma z předešlých let Thálii. Další sezona, další muzikál, opět Moša - Merta: Svět plný andělů. Z rozporuplných kritik vyplývá, že hudba Zdenka Merty nabízí melodie, které „chytnou“ …

Nejsme muzikálové divadlo!

Tuto větu opakuje Moša potisící. Důrazně se distancuje od muzikálových produkcí typu Rusalky či Hamleta, které jsou pouhým byznysem a donekonečna vysvětluje, že chtějí být dílnou a nabídnout možnost především těm skladatelům a libretistům, kteří nechtějí psát operu, operetu, ale jiný hudebně divadelní žánr (pro příští rok vzniká Máchův Máj s hudbou Petra Ulrycha, Zahrada divů v dílně Moša – Merta, při hudebně divadelní adaptaci Zolovy Nany se opět sešli po dlouhých letech Miloš Štědroň a Milan Uhde – autoři nepřekonatelné provázkovské a filmové Balady pro banditu, Merta s Šípem píšou operetu Ferdinande, kde ste?, to vše pak pro nové divadlo). Myslím si ale stále, že hlavním důkazem toho, že nálepka „muzikálová“ je lichá, jsou činoherní inscenace, jejichž premiéry v každé sezoně počtem výrazně převyšují. V posledních několika sezonách se tu hrál a hraje (jen namátkou) Miller, Williams, Albee, Gorin, Rolland, Shaffer, Shakespeare (tragédie i komedie), Ibsen, Anouilh, Bulgakov, Stroupežnický, Pirandello, Ostrovskij, Kohout, Kratochvil, O’Neil, nejnověji Haškův Švejk, chystá se Beckettovo Čekání na Godota… Ostatně – nová divadelní budova tu bude kromě jiného i proto, aby té současné mohla uvolnit prostor pouze pro činohru. Navíc – z rozhodnutí městských úřadů - přejde od příštího roku pod hlavičku Městského divadla stávající zpěvoherní soubor brněnského Národního divadla, což je více než stovka lidí a značka Městské divadlo tak bude sdružovat tři soubory: činoherní, zpěvoherní a muzikálový. Na otázku, zda se tu bude hrát i klasická opereta, je konkrétní odpověď: už teď se připravuje Lehárova Veselá vdova. Moša dnes říká, že opereta ano, ale kvalitativně lepší – (což mi při současných výkonech v posledních inscenacích zpěvohry připadá složitější než postavit nové divadlo. Ale přesto už v tuto chvíli uzavírám sázku o to, že se to podaří).

Úvaha o komerci

Tak tedy námitky: podbízení divákovi, hra na komerční úspěch. Každý má právo na názor. Jen by měl být „vyfutrován“ poznáním. Před několika lety se našli i tací kritici, kteří v divadle v Lidické nebyli dlouhou řádku let, a přesto věděli, jaké se tu dělá divadlo. Ba dokonce jsem slyšela odsuzující názor, že je to divadlo, které baží po úspěchu… (Běda divadlu, které nebaží po úspěchu!) Rozhodně si nemyslím, že se v Městském všechno povedlo, ale zároveň nemohu nevidět snahu a nasazení omládlého souboru, který elektrizuje a přitahuje diváky. A také nepatřím k těm, kteří budou odsuzovat dobře udělanou operetu jen proto, že je to opereta a hledat dobrý chloupek lupou na špatné činohře jen proto, že autor je světový klasik. Malé odbočení: v Brně existuje několik malých divadelních souborů, v nichž se dělá dobré divadlo - dělá se s nadšením a téměř bez prostředků. Je paradoxní, že právě tito mladí divadelníci, kteří bojují o holou existenci a o pár korun dotací, nepatří mezi ty, kteří zvedají závistivě hlas proti expanzi Městského divadla. Možná je to nezajímá, ale možná lépe vědí, že nová budova žádný úspěch sama o sobě nezaručí... Chodím často okolo tohoto divadla v den, kdy se ráno začínají prodávat vstupenky na příští měsíc – hodinu před otevřením se tu vine více než stometrová fronta a někdy se ptám, jestli to není právě ten zájem diváků, který tak vadí. Jenže ten zájem není ani náhodný, ani chvilkový. Trvá už deset let a podle mého to znamená, že tento dům má stále co nabídnout. Byl by omyl si myslet, že vyprodáno je jen na muzikály. Hry Cyrano, Smrt obchodního cestujícího, Othello a další na tom byly úplně stejně. Tak tedy jiné námitky: soubor hraje ročně okolo stovky představení v zahraničí, má špičkové herce, kteří jsou všestranně nadaní (a proto také žádaní a stále lákáni na pražské scény), vznikají tu původní české muzikály („…uvědomují si dost dobře, že v hradbách Brna pracuje perspektivní soubor, který české muzikálové herectví předstihl o celou generaci!?“, kladl otázku Brňanům v jedné recenzi J. P. Kříž), v sále je stále plno přesto, že jsou tu nejdražší lístky. Na stranu pro i proti by se daly snášet argumenty ještě dlouho. Jedno je jisté a za tím si stojím: v roce 1990 byla startovní čára pro všechny stejná. Jenže se nepohybujeme na poli sportovním, ale uměleckém: cíl si tady musel stanovit každý sám. Přechodný nezájem diváků postihl všechna divadla - za ten mohly události dějin. Vymanit se z něj, v tom už nikomu dějiny nepomohly – tady mohl pomoci jen nápad, odvaha, hodně práce a divadelní dřiny. Je-li pak výsledkem dlouhodobý zájem diváků, proč klást stále dokola podezíravé otázky, čím že to jsou vlastně dlážděny ty cesty k úspěchu?

Olga Jeřábková 5. 8. 2003

Host do domu

Košický rodák, maturoval na Lycée Pasteur v Oranu, studoval sochařství na Beaux–Arts tamtéž, pak francouzštinu a rumunštinu na Filozofické fakultě UJEP v Brně. Doktorát složil na téma Výtvarné prvky v genezi Proustova románu. Přednášel na katedře romanistiky brněnské univerzity, posléze na univerzitě v Cambridgi. Jako kabinový tlumočník angličtiny a francouzštiny je členem AIIC v Ženevě – nejprestižnější organizace v oboru. Překládá beletrii. Po roce 1990 byl několik let předsedou Press Clubu v Brně. Od roku 1992 je jednatelem marketingové a PR agentury APC.

Čím vším se vaše agentura zabývá??

Jsme marketingová agentura, která pracuje pro paralympijský výbor, předtím jsme položili základy olympijského marketingu v této republice – během čtyřiceti dlouhých let socialismu tu žádný nebyl. Od roku 1995 spolupracujeme s paralympijským výborem, to znamená, že popularizujeme handicapované sportovce, sháníme jim peníze. Musím říct, že v těchto činnostech nejsme tak neúspěšní, poněvadž Mezinárodní paralympijský výbor vyhodnotil náš projekt jako jeden ze tří nejlepších na světě v této oblasti. Pak děláme mediální poradce pro některé velké firmy a poněvadž mým největším koníčkem jsou lodě, organizujeme pro zájemce jachting ve vzdálenějších končinách - letos jsem tak byl s partou lidí ve francouzské Polynésii na souostroví Markézy, ztraceném v Tichém oceánu. I cesta tam byla složitá – letěli jsme přes Paříž, Los Angeles a Tahiti, vypůjčili si loď a tři týdny jsem to tam odřídil jako kapitán.

Přibližte nám trochu domorodce! Potkali jste během plavby nějaké Evropany?

Tam prakticky nikdo nejezdí, občas, v létě, když pluje někdo z Austrálie do Jižní Ameriky nebo z Jižní Ameriky do Austrálie, tak se tam taková loď objeví. Za celou dobu jsme potkali jedinou loď – byl to Novozélanďan, který se plavil ze své země právě tam – do Latinské Ameriky. V „naší“ zátoce, v níž se do moře snižovalo jedno z obydlených údolí, nebyl žádný cizí návštěvník již sedm roků. A na celých Markézách jsme byli po sedmnácti letech první, kdo si tam vypůjčil loď. Markézané jsou původem Maorové a v minulosti byli proslulí svým kanibalismem. R. L. Stevenson kdysi napsal, že kdyby neměli ten ošklivý zvyk jíst lidi, tak jsou Markézané těmi nejhodnějšími lidmi na světě. Na Markézách nelze nic koupit, ale když se s tamními lidmi skamarádíte, tak vás budou sami zásobovat ovocem, zeleninou, masem, vajíčkami či rybami v míře, jež se někdy dá těžko spotřebovat. Starosty či starostkami vesnic jsou místní lidé – Markézané. Příslušnost k francouzské Polynésii se navenek projevuje tím, že četník, učitel a ošetřovatelka v místě bývají Francouzi.

Jsou tam lidé z „mateřské země“ posíláni za odměnu anebo za trest?

To jsem se jich též několikrát ptal: Myslím, že za odměnu. Podívejte se. Je tam nádherná příroda, v každém tom údolí žije nanejvýš 200 lidí – celkem deset tisíc lidí na šesti obydlených ostrovech, teplota je tam po celý rok necelých třicet stupňů. O Markézách ostatně psal Heyerdahl (Fatu Hiva) i náš Stingl (Poslední ráj). Jedinou připomínkou dnešního světa je tam satelitní televize – jinak třeba všichni jezdí na koni a auta mají jenom terénní, ne pro zábavu, či aby před někým „dělali ramena“, nýbrž z čistě užitných důvodů, třeba pro dopravu rolnického nářadí. Žijí tam stáda divokých koní. Když někdo zatouží po novém koni, tak si jej pro vlastní potřebu chytí a zkrotí - koňský handl je neznámý. Ani ryby neloví na kšeft. V zemi nejsou žádné supermarkety, neřku-li gigamarkety – jen pár malých obchůdků, které prodávají náčiní pro zemědělce a pro rybáře. Také se tam prodávají základní věci jako cukr, mouka, máslo, ocet či sůl samozřejmě. Nejnápadnějším rysem obyvatel je jejich velkorysost. K tomu jednu zajímavost. Nejváženějším je ve vesnici ten, kdo je nejbohatší. A z jejich pohledu je nejbohatší ten, kdo rozdal nejvíce darů. Nejvíce Markézana rozesmutníte tvrzením, že už nic nepotřebujete. Těžko jsme jednomu z nich třeba vysvětlovali, že víc masa už přijmout nemůžeme, poněvadž by se nám zkazilo. Za dva dny na své piroze přijel 15 kilometrů přes otevřené moře znovu a přivezl nám čtyři obrovské čerstvě ulovené ryby, prý kdyby nám náhodou přece jenom došlo jídlo. Jsou to zvláštní lidé!

Dostali se tam kdy nějací Češi? Narazili jste na jejich stopy?

Někdy ve 30. letech 19. století se tam objevilo a uvízlo asi pět Čechů. Jejich potomci, kteří už vypadají zcela maorsky, neztratili povědomí o svém původu, česky sice neumí, ale dodnes jsou nositeli jmen jako Vláďa Dušek či Pavel Mlynárčik. Každý také – aniž by tušil, kde jejich pravlast leží – o jejich původu ví. Pak jsme tam poznali jednu kuriózní Češku: Věru Dvořákovou - již starší paní, která pracovala na ambasádě v Paříži, vzala si rovněž postaršího Francouze a odjeli spolu na svatební cestu do francouzského Tichomoří. Na ostrově Hiwa Aoa navštívili dům Paula Gauguina, od jehož smrti letos uplynulo sto let. Místní starosta navrhl ženě, která pro potěšení kdysi malovala, vyzdobit dům kopiemi Gauguinových děl. Na jeho zakázku tu naše krajanka z jedné publikace o malíři už asi 150 obrazů omalovala!

Kdy a kde jste jachtingu propadl? Začínal jste jako většina našich jachtařů jezdit na plachetnici na našich rybnících a přehradách?

Ne, ne, to mě nikdy nelákalo! Kdysi jsem bydlel několik let u moře v Alžírsku, tam jsem k tomu získal vztah. Pak dlouho, dlouho nic. Až po revoluci, kdy se mohlo začít jezdit volně ven, jsem si udělal kapitánské zkoušky a od té doby trávím tak dva měsíce v roce někde na moři. Propadl jsem tomu natolik, že dálkově studuji ve Štětíně námořní akademii, abych měl zkoušky na všechna plavidla bez omezení.

Co byste ještě k jachtingu dodal – jaký je ostatně váš příští krok v téhle oblasti?

Tak tedy zabýváme se tím, že půjčujeme lodě. Rozhodli jsme se, že budeme zastupovat Českou asociaci námořního jachtingu, abychom čelili obrovské neznalosti, která tu na tomhle poli vládne – vydáváme např. i mořeplavecké příručky. V Chorvatsku se naši lidé za dva dny stanou kapitány a hned hrrr na moře, které je zrádné. V Británii s jejich předlouhou mořeplaveckou tradicí jdou na výcvik mnohem důkladněji a přesto tam mají v průměru dvacet záchranných akcí za den! Češi jsou odvážní, ale hrozně lehkomyslní. Jachting pro mne musí zůstat pohodovým sportem, spojeným vždy s partií příjemných lidí; vím, že z našich suchozemských končin pochází řada solitérních mořeplavců, kteří se v samotě a v pocitu: „Já sám a oceán“ vyžívají – nic pro mne! Máme smlouvy s loďaři v Řecku, v Chorvatsku i jinde. Propadl jsem hlavně Řecku s jeho údajně 777 ostrovy, které jsou – včetně svých lidí – specifické a vždy trošku jiné; k tomu ta všudypřítomná historie – to mě opravdu baví! Chorvatsko má řadu nevýhod: moc to tam nefouká, a tak je jízda dost pomalá. Navíc jsou Chorvati takoví, jací jsou – oproti Řekům studení a uzavření. Jadran je též přeplněný rakouskými a německými jachtaři, kteří milují pomalu se houpat bez větru skoro na místě a mají obsazena všechna místa v přístavech a marinách. Tohle léto bych se chtěl podívat na Kubu, je zapotřebí ji vidět a zažít ještě ve „skanzenovitém“ stavu – se všemi těmi dlouhými a širokými americkými „křižníky silnic“ z konce 50. let s obrovskými křídly vzadu i všemi koloniálně barokními zákoutími staré Havany, kde z kamene čiší atmosféra dekadence a pozemské pomíjivosti - než tam zkrátka propukne „ekonomie“ a z Kuby se stane země jako každá jiná.

Další Vaší velkou zálibou je golf – kolik času vám zbývá na něj?

Abych řekl pravdu, golf nehraju moc dobře – právě proto, že vyžaduje hodně času a toho já pro tuhle hru moc nevyšetřím. Ono to ani dost dobře nejde: jezdit na lodích i hrát golf. Ten se tu v posledním desetiletí hodně rozšířil, ale něco mi na tom vývoji vadí. Začaly se tu pořádat turnaje – jen pro ilustraci: Byl jsem členem velmi prestižního golfového klubu v Atlantě. V tomto americkém městě je 125 osmnáctijamkových a několik set devítijamkových hřišť a uspořádají tam do roka 350 turnajů. V České republice je 8 osmnáctijamkových hřišť, ani ne dvě desítky devítijamkových a odehraje se tu 1257 turnajů! Tady by všichni pořád hráli turnaje. Smyslem golfu je vyjít si s přáteli, čtyři a půl hodiny odpalovat míčky v hezkém prostředí a povykládat si a mít z toho radost – ne se honit z turnaje na turnaj. Stala se z této krásné hry firemní hysterie – namísto pohody tak vládne dýchavičná upachtěnost, žádné odreagování po práci, nýbrž plahočení se za poháry, další hektika. Přitom většina nás hráčů golfu je – stejně jako u tenisu – hráčů rekreačních. Podotýkám ovšem, že nemám nic proti tomu si občas na turnaji zahrát!

Další vaší zálibou, jež vás vykazuje jako pohodáře a bonvivána, je kouření doutníků… Poskytněte nám o tom informace „z první ruky“!

Byl jsem silným kuřákem cigaret, ale čím dál víc mi to nedělalo dobře. Doutníky se nešlukují, zkusil jsem to a stal jsem se jejich fanatickým milovníkem. Není to bohužel nejlevnější záliba, ale brzy jsem pochopil, že není zapotřebí kouřit značku Davidoff, kde platíte to jméno, že existují mnohem levnější a přitom stejně dobré značky. I proto musím na Kubu, abych se přizásobil, proto beru na loď jen nekuřáky, aby mi i oni mohli na sebe nějakou tu krabici vyvézt!

Nezapomenuta zůstává éra brněnského Press Clubu, jemuž jste v 90. letech stál v čele - především jeho průkopnické působení na poli diskuse s kompetentními lidmi o věcech, jež každého pálí. Proč je dnes o této instituci tak „ticho po pěšině“?

Vzdal jsem se předsednictví Press Clubu, poněvadž už toho bylo moc a také proto, aby to nevypadalo, že je to můj klub a aby se dokázalo, že tomu může předsedat i někdo jiný – což se ukázalo být ne zrovna nejšťastnějším krokem, protože můj nástupce to celé nechal „vyšumět“ a dnes již se tato brněnská organizace z obecného povědomí takřka vytratila. V průběhu 90. let získal Press Club takovou prestiž, že už sem nejezdili jenom čeští politici z Prahy – kteří sem jezdili moc rádi, že jsme pak museli přijmout pravidlo: „Jednou ročně a ne víc“; klub také nechtěl nikoho upřednostňovat, byl skutečně nezávislý, což se ne všem lokálním politikům líbilo - pak sem začali jezdit i rakouští politici, vystřídala se tu skoro celá rakouská vláda, protože je máme za kopečkem, slovenští politici…

Návštěva maďarského prezidenta Arpáda Gőncze v Press Clubu měla přímo co činit s Městským divadlem Brno – beseda s ním se konala v jeho prostorách…

Ano, k Arpádu Gőnczovi jsem chtěl dojít; tento milovaný maďarský prezident a bývalý disident přijel – a to bylo velmi kuriózní – do Press Clubu a zase se vrátil do Budapešti. Bylo to myslím bez obdoby, aby prezident jednoho státu přijel do jiného státu jenom vystoupit v klubu, aniž by to byla součást nějaké oficiální návštěvy. Nezajel ani do Prahy, aby se setkal se svým protějškem nebo někým z vedení státu. O diskusi s ním byl velký zájem, takže to nešlo udělat v klubových prostorách, kam se vešlo max. 80 lidí, a tak jsme to uspořádali v Městském divadle, které se zaplnilo, pak jsme ještě s panem Gőnczem zorganizovali další schůzky – jednu při obědě přímo v klubu, druhou s brněnskými literáty, na niž se však sjeli muži pera z celé republiky. Prostředí Městského divadla i celé zabezpečení bylo na úrovni a velmi příjemné, diskuse byla otevřeným fórem, při kterém se ptát mohl každý. Myslím, že něco takového tu dnes velmi chybí, stálo by určitě za to klub obnovit.

Šel byste dnes do toho znovu?

Kdyby se vytvořila skupina lidí, která by si rozdělila úkoly a ujala se toho, tak bych se asi přidal, ale abych to sám inicioval, na to už nemám ani kapacity, ani síly, ani čas. Projekt, co děláme pro handicapované, mě – co se práce týká - absorbuje takřka stoprocentně. Je naprosto paradoxní, že Česká republika nemá ani jeden tzv. „think tank“ – mozkový trust, dalo by se říct. Na Slovensku je takových debatních klubů několik, stejně tak v Polsku či v Maďarsku, nemluvě o zemích tzv. zavedených demokracií. To znamená naprosto nezávislou organizaci, která by byla určitým partnerem organizací vládních. V severní Americe jsou taková nevládní „myšlenková centra“ sponzorována firmami a vytvářejí nezávislé myšlenkové proudy a hnutí – tady se uveřejňuje jen to, co si myslí Gross, Svoboda, Špidla nebo Klaus – nečtete nikdy v novinách, co si myslí nějaký vědec, filozof či jiný člověk s daleko větší myšlenkovou hloubkou, průrazností a erudicí – jako když se před válkou scházel okruh lidí kolem Masaryka, Čapka a Peroutky. Takoví lidé při svých debatách určitě na něco narazí a vytěží na povrch - což se pak třeba může stát podnětem pro každodenní politiku. Kde si lze dnes přečíst, co někdo s pohledem trošku vizionářským - přesahujícím meze reálné politiky - vymyslel, udělal, či publikoval? I proto se dnes náš veřejný život i přístup k zásadním problémům tak neslaně nemastně plácá v plytké kaši myšlenkové průměrnosti.

Kde jsou příčiny tohoto stavu a z koho bychom si zde mohli vzít příklad?

Je to průvodním jevem kapitalismu ještě dost buranského, symptomatické pro společnost, v níž je všechno možné, jenom ne společnost, občanskou; jako by se veřejný život odvíjel jen mezi politickými stranami a nikoliv i mezi nezávislými organizacemi. Stačí pohled jen přes Karpaty k sousedům: nezávislá Slovenská společnost pro zahraniční politiku je dnes oficiálním partnerem ministerstva zahraničních věcí a ministerstvo s ní mnohé věci, na které má reagovat, či které má řešit, konzultuje! Taková společnost si může pozvat politika vlády a vést s ním na nevládní půdě diskusi! Jaká to půda pro uvědomování si problémů a tříbení názorů! Ukažte mi, když sem jezdí zahraniční politici, kde se baví na nevládní půdě s někým! Dluh České republiky vůči sobě a svým občanům je v tomhle demokratickém deficitu neuvěřitelný – je to na úrovni nějaké země třetího světa a nikomu to ani nepřijde, nikdo se nad tím ani nepozastaví!

Vraťme se okruhem k výchozímu bodu a hlavní náplni vaší současné činnosti: Práci pro paralympioniky!

Před osmi lety jsme tedy pomáhali založit Český paralympijský výbor jako nezávislou organizaci – předtím fungoval pod křídly olympijského výboru, takže bylo slyšet jen o něm a systém byl takový, že stát mu přidělil dejme tomu dvacet milionů korun na roční činnost, z čehož pak paralympionici dostali řekněme 750 000 Kč, přičemž tito jsou dražší v tom smyslu, že třeba nevidomý sportovec potřebuje vodiče, beznohý zase asistenta – zajištění kolem nich je komplikovanější. Tak jsme se rozhodli, že jim pomůžeme. Musím říct, že již v průběhu prvních let se nám podařila ohromná věc. Ze stupně obecné známosti, který činil 4,5 %, se nám podařilo dosáhnout obecné známosti 90 %! To znamená, že devět lidí z deseti v naší populaci ví o tom, že existují paralympionici. Z některých jsme společným úsilím udělali i hvězdičky – nechci říct hvězdy jako třeba Dominik Hašek, ale jsou to známí lidé! Povedlo se nám též to, že co se týče sponzorských příjmů, jsou tyto naprosto srovnatelné s olympijskými. Podařilo se nám, aby do našeho projektu vstoupily všechny tři televize: ČT, TV Nova i TV Prima a podepsaly společnou smlouvu o spolupráci - jedná se o jediný projekt v republice, u něhož taková smlouva existuje. Povedlo se k projektu přitáhnout desítky slavných osobností, které této dobré věci pomáhaly: herců, zpěváků, malířů i spisovatelů. Naproti tomu je nutno smutně konstatovat, že se nám lépe dojednávají smlouvy s cizinci než s Čechy – cizinci lépe chápou to, že velká firma by se měla chovat jako dobrý občan a vracet. U Čechů je ještě dost nerozvinuté vědomí pro to, že je nutné se starat také o tuto část lidí, uvědomovat si, že není jenom hokej a fotbal, nýbrž že existuje i tahle velká skupina báječných lidí, která nám přináší úspěchy ze zahraničí.

Nepřeženu, když řeknu, že jste přesto již hodně změnili nejen vědomí zdravotně postižených spoluobčanů, nýbrž i celé společnosti…

To zas zcela určitě - pro nás i pro zdravotně postižené sportovce je patrně nejcennějším poznání, že jsme je tímto projektem vyvedli z ghetta! Oni se už dnes nestydí chodit po ulici, oni jsou sebevědomí, chovají se dnes úplně jinak. Předtím to bylo tak, že se konalo vždy vyhlašování nejlepších sportovců roku a mezi nimi byl vždy odměněn i jeden vozíčkář – ti se tak hezky vyjímají na obrazovce, každý to hned pozná, že jsou handicapovaní. Přitom tvoří jen asi šest procent mezi postiženými – na někom, kdo je hluchoněmý anebo má protézu pod kalhotami to nikdo nepozná. Dnes už mají pravidelně sami vyhlašování nejlepších sportovců v různých kategoriích pod záštitou, či dokonce za účasti prezidenta republiky ve Španělském sále Pražského hradu, což je určující zážitek pro celý život. Televize Prima to vysílá v neděli večer v hlavním vysílacím čase. Zde se povedlo něco obrovského a skutečně i něco, co mění společenské vědomí!

Co vás na našem vývoji poslední více než dekády těší a naopak netěší?

Těší mě, že mi stát mluví do méně a méně věcí v mém životě. Naopak mě netěší to, co asi nikoho: klientelismus, korupce, nefunkční justice, nevymahatelnost práva, nevlídnost a neochota lidí na každém kroku – nevím, proč je taková spousta lidí mrzutých a podrážděných!

Jaký je váš vztah k brněnské divadelní scéně? Chodím do divadla, pokud mám čas – je ho pomálu, musím doznat. Kdysi jsem chodil mnohem víc – to do starého Provázku ještě. Přesto jsem třeba zrovna v Městském divadle viděl skoro všechno, naposledy My Fair Lady (ze Zelňáku), chodím i do Mahenova divadla.

Ladislav Plch 5. 8. 2003

Připravujeme

Righiniho opera Kamenný host aneb Prostopášník (Il convitato di pietra osia Il Dissoluto) byla poprvé uvedena v roce 1776 v pražském Divadle v Kotcích. Byla to již druhá opera o Donu Giovannim, která byla komponovaná pro Prahu. Tou třetí - a nejznámější - se o jedenáct let později stala Mozartova "opera oper" Don Giovanni.

Příběh o Donu Juanovi se v 18. století těšil mimořádné oblibě u širokých vrstev publika nejen u nás, ale v celé Evropě. Legenda o Donu Juanovi se od druhé poloviny 17. století rychle šířila ze Španělska přes Itálii a Francii do celé Evropy. Kořeny španělského příběhu o Donu Juanovi spočívají v tradici moralit o démonech a v raných jezuitských dramatech. Prvním prokazatelným přímým zdrojem donjuanovského příběhu je v r. 1630 anonymně publikovaná španělská veselohra El burlador de Sevilla y Convidado de piedra (Sevillský rouhač a kamenný host), za jejíhož autora je považován Tirso de Molina. Již tato hra vykazuje některé typické společné situace i postavy, které v následujících stoletích přecházejí z díla do díla, různě se obměňují nebo vyvíjejí. Během druhé poloviny 17. století a v 18. století se donjuanovská historie stala populární látkou scénářů komedie dell’arte. Společnosti italských herců adaptovaly příběh pod názvem Il convitato di pietra (Kamenný host). Jejich prostřednictvím se donjuanovská látka brzy dostala do Francie, kde měla velký úspěch a přiměla herce Dorimonda a Villierse k napsání pětiaktové tragikomedie Le festin de piere ou Le Fils criminel, která je přímým předchůdcem MoliŹrova Dona Juana.

Postava Dona Juana se stala brzy dobře známou divákům činohry, pantomimy nebo loutkového divadla. Oblibě donjuanovské látky pochopitelně neušla ani opera. V průběhu 18. století vznikla celá řada oper o Donu Juanovi, které vesměs patří do kategorie opery buffy. Odtud také vyrůstá Da Pontův text Dona Giovanniho, který ovšem Mozartovou hudbou nabyl zcela nového smyslu a obsahu.

Nejstarším dokumentovaným profesionálním představením příběhu o Donu Juanovi v českých zemích je vystoupení italské společnosti komedie dell’arte vedené Tomasem Ristorim, která v průběhu korunovačních oslav v roce 1723 zahrála v Praze komedii Dass grosse steinerne Gastmahl, Eine Opera mit schönen Erscheinungen und lächerlich (Velkolepé kamenné pohoštění, opera s krásnými výjevy i směšná).

První opera o Donu Giovannim se v českých zemích objevila v Praze r. 1730 pod kamuflujícím názvem La pravita castigata (Potrestaná zkaženost) a s podtitulem "rappresentazione morale per musica", což bylo označení, jaké se v oné době dávalo oratoriím, provozovaným v chrámovém prostředí. Vydávání donjuanského příběhu za příkladnou moralitu mělo zřejmě napomoci italskému impresáriovi Antoniovi Denziovi k získání povolení hrát i v době půstu, kdy církev zakazovala hrát opery. Správné ideové vyznění měl zajistit krátký poslední výstup, v němž Don Giovanni doporučil divákům poučit se na jeho případu a včas činit pokání, nebo propadnou hrůznému trestu jako on. V r. 1734 se La pravita castigata hrála v Brně, kde ji v novém městském divadle "v taverně" na Zelném trhu (na místě dnešní Reduty) uvedl italský operní impresário Angelo Mingotti. Jak ukazují poslední výzkumy, šlo nejspíš o kopii pražského provedení z r. 1730. Hudební materiál opery La pravita castigata se, bohužel, nedochoval.

Kamenný host aneb Prostopášník Vincenza Righiniho a Nunziata Porty je druhou doloženou italskou operou o Donu Giovannim, komponovanou pro pražskou inscenaci. Poprvé byla uvedena 1776 v Divadle v Kotcích, kde byla pro úspěch opakována i o rok později. 1777 operu dokonce převzalo vídeňské dvorní divadlo a v roce 1781 ji ve vlastní úpravě uvedl Joseph Haydn v Esterháze. Lze tedy říci, že se opera tehdy sotva dvacetiletého skladatele setkala u svých současníků s velmi dobrým ohlasem.

Mozartův vrstevník, boloňský rodák Vincenzo Righini (1756-1812) se zpočátku uplatňoval jako zpěvák v italských divadlech. Za jeho první skladatelský přínos se považuje opera buffa La vedova scaltra (Chytrá vdovička), komponovaná na libreto Nunziata Porty podle předlohy Carla Goldoniho. Opera byla v karnevalové sezoně roku 1774 provedena v pražském Divadle v Kotcích. Tehdejší impresário Giuseppe Bustelli angažoval v témže roce Righiniho jako zpěváka, ale ten hned od počátku pro společnost komponoval a byl jejím kapelníkem. Bustelli inscenoval v Praze téměř každý rok novou Righiniho operu až do jeho odchodu na další působiště (1775: La bottegha del caffe osia Il maldicente, libreto N. Porta, 1776: Il convitato di pietra osia Il Dissoluto, drama tragicomico, libreto N. Porta, La Merope, tragedia per musica). Po odchodu z Prahy Righini působil na kapelnických místech ve Vídni (jako zástupce Antonia Salieriho), v Mohuči a v Berlíně (ve funkci pruského dvorního kapelníka). Dobová hodnocení Righiniho skladatelské potence se shodují v názoru, že byl obratným, ale nepříliš originálním autorem, který často využíval invence svých skladatelských kolegů.

Kamenný host aneb Prostopášník nese podtitul "tragikomické drama". V Městském divadle Brno půjde o první profesionální uvedení díla v češtině, nikoliv však o jeho "doslovnou" interpretaci, ale ani o zjednodušující parodii. Více než k opeře v klasickém slova smyslu režijní uchopení směřuje ke hře se zpěvy, v níž jsou mluvené dialogy a monology protkány áriemi a sbory. V libretu je zřetelně patrný vliv nejen Goldoniho (jednu scénu si Porta vypůjčil ze Sluhy dvou pánů), ale i samotné komedie dell’arte (sluhou Dona Giovanniho zde není nikdo jiný než Arlecchino). V inscenaci se tak logicky snoubí plebejský humor harlekyniády se vzrušeným patosem, vášnivostí i graciézností galantního stylu. Hudebně je Righiniho opera vpodstatě standardní číslovou operou s mnoha konvenčními prvky, typickými pro dobovou commedii per musica. Výjimku představuje hudba z finále 2. a 3. dějství, jejíž zlověstné instrumentální refrény mají až překvapivou působnost.

Českou premiéru Righiniho opery uvede Městské divadlo v pohostinské režii Hany Burešové a v hudebním nastudování Karla Cóna. Scénu navrhl Karel Glogr, kostýmy Samiha Malehová a dramaturgem inscenace je Štěpán Otčenášek. Dona Giovanniho hraje a zpívá Igor Ondříček, jeho sluhu Arlecchina Viktor Skála, Donnu Annu Alena Antalová, Komtura Ladislav Kolář a v dalších rolích se představí Jan Apolenář nebo Jan Mazák, Helena Dvořáková, Irena Konvalinová, Ivana Vaňková nebo Zuzana Kyseľová, Pavla Ptáčková a Alan Novotný. Orchestr řídí Dan Kalousek.

Premiéry 6. a 7. září 2003 v Městském divadle Brno.

šo 5. 8. 2003

Čert tě vem 09

Tak tedy rozhovor. Jistě, proč ne, přikývla jsem na prosbu Jefa Kratochvila uskutečnit interwiev s mou hereckou kolegyní Markétou Sedláčkovou.

Znělo to dost oficiálně, až naškrobeně, ale souhlasila jsem, protože „Maki“, jak ji oslovuji nejen já, ale i širší část ansámblu MdB, je sympatická, temperamentní a upřímná bytost, se kterou je radost komunikovat.

Snažila jsem se tedy vžít do role novinářky, což se mi vůbec nepovedlo, a na předem smluvenou schůzku jsem dorazila s chilským vínem a nikoliv s diktafonem a blokem zaplněným duchaplnými dotazy.

Sešly jsme se v přívětivém kuchyňském koutu rodiny Slovákových a společnost nám dělal Markétin manžel Stano (samozřejmě neposlouchal, nezlobil a hrál si ve vedlejším pokoji s počítačem) a jejich tři psí mazlíčci - Máša, Oskar a Sunny.

Stano zachránil situaci a poskytl mi svůj diktafon, za to mu touto cestou ještě jednou děkuji a vzkazuji, že příště už ji otočím!

(Jestliže čtenář nerozumí, je tomu tak dobře, protože to je vzkaz pouze pro Stana). Vysvětlovat cokoli je nemyslitelné, neboť neznám nikoho, kdo by se chlubil svou vlastní neschopností. Každopádně bych se jako novinářka neuživila.

Další záchrana byla pro mne sama Markétka, přesněji její „vyřídilka“, jak se říká u nás na severu. Začala chrlit neskutečné množství informací a já jsem jen poslouchala, občas vznesla nenechavou otázku a střídavě zapínala a vypínala zázrak zvukové nahrávací techniky.

Vážení čtenáři, buďte, prosím, shovívaví k výsledku mého pokusu o rozhovor, činila jsem tak v dobré vůli a poprvé v životě.

R: Ne, ne, já už to fakt zapnu, už tu sedím skoro hodinu a ještě jsem nic nenahrála. Tak teď už přestaneme jmenovat a já navážu na tvé vyprávění o koních, které je krásné a nikomu by snad vadit nemělo. (Maki totiž vzpomínala na týdenní dámskou jízdu v Orlických horách a rozplývala se nad kouzlem pohledu z koňského hřbetu, který si tam ona i její kamarádky každý den dopřávaly.)

M: Vždycky jsem po tom hrozně toužila, ale žádnej chlap mi to nikdy nesplnil, až potom ženský. A pak jsem byla asi jednou nebo dvakrát jezdit s Kubíčkem Kolářem. No, ten ze mě nemoh, protože jsem se za ním strašně courala a bála jsem se klusat, cválat a tryskat. Naposledy jsem jezdila před rokem, rokem a půl. Ale ten sen, projet se na koni, se mi splnil.

R: A v nějakém filmu jsi třeba na koni nejezdila?

M: Já jsem nic pořádně nenatočila (velký smích),??? no, vlastně, točila jsem film, ale na koni jsem tam nejezdila. Točil se ještě těsně před revolucí a bohužel se moc neproslavil. Já jsem byla ve druháku na konzervatoři a ten film přišel do kin právě akorát v ty revoluční dny. Byl fakt výbornej a určitě by ho byli předtím zakázali. Režíroval ho Antonín Máša, který dvacet let, nebo já nevím přesně jak dlouho, nemohl točit. Čepek hrál mýho tatínka, dále tam hrál Jiří Pleskot, Dana Syslová, Ondřej Vetchý, Josef Somr a takovýhle lidi. Já jsem se před nima hrozně styděla.

R: Jak se to jmenovalo, o čem to bylo?

M: Jmenovalo se to Skřivánčí ticho a bylo to o hudebním skladateli, který se po letech vrací do rodný vesnice a jeho bratr, který je tam teď předsedou národního výboru a zemědělskýho družstva, se rozhodl, že všechno vybetonuje. Toho skladatele hrál Ladislav Frej, byla k tomu složena taková ta moderní zběsilá vážná hudba. Pleskot hrál jeho tatínka a Petr Čepek jeho bratra.

R: Toho Čepka ti závidím. Vždycky jsem si ho přála vidět naživo. Je pro mne jedním z nejlepších herců, nejen u nás. Navíc byl můj krajan, a dokonce jsem v Ostravě studovala, mnohem později samozřejmě, na stejném gymplu jako on.

M: To je úžasný. Oni mě vybrali, protože jsme si údajně byli podobní. Měl takový uhrančivý oči, on se na mne kouknul a já jsem...

R:??... Ustrnula??

M: Mně bylo šestnáct, já jsem byla úplně blbá, zakomplexovaná, já jsem před takovými lidmi vůbec nemluvila. Bála jsem se něco říct, protože by si o mně mysleli, že jsem pitomá. Já jsem jenom mlčela, koukala a poslouchala, měla jsem před nima respekt. Všichni se ke mně ale hezky chovali. Byl to úžasný zážitek. Když jsem viděla ten film na Barrandově, to bylo furt ještě před revolucí, tak jsem z něho byla úplně vyřízená. To bylo takový sekání do toho režimu. Bohužel se to do té doby netrefilo.

R: Ale mohlo se trefit. Jestli to bylo proti režimu, tak by to muselo mít přece v té době úspěch.

M: Nemělo, protože lidi v tý době to vůbec nezajímalo, oni chtěli vidět starý zakázaný filmy ze šedesátých let.

R: A viděla jsi Kouř od Tomáše Vorla, bylo to něco podobného?

M: Já jsem ho neviděla celý, ale vím, že byl natočený mnohem dřív před revolucí, stejně tak jako např. Pražská pětka. Skřivánčí ticho přišlo do kin později.

R: Máš ráda filmy?

M: Mám hrozně ráda filmy. Já už teda teď mám ráda takový, aby mě moc nerozrušovaly, (obě se smějeme) protože u všeho pláču. Nesnáším akční filmy.

R: A co takový Matrix?

M: Matrix se mi líbil, akorát že jsem ho nikdy neviděla v kině. Viděla jsem ho až?...

R: ?...určitě v autobuse na nějakém divadelním zájezdě, ne?

M: Ne, to ne, viděla jsem ho až doma na videu. Líbí se mi, i ta myšlenka. Dvojku jsem ještě neviděla. Pak mám ráda hodně takový ty klasický český filmy. Přijde mi, že nezestárly.

R: Takže i takové starší svěrákovské filmy?

M: No ty jsou super, Jára Cimrman! A já mám vůbec ráda Svěráka. Mně se líbí i Kolja, i když to někdo hodně kritizuje, že je to komerční a vypočítavý.

R: A ze zahraničních filmů?

M: Moc se mi líbila Amélie z Montmartru. To je krásnej film, lidskej.

R: Vystihuje takovou tu typickou atmosféru uzavřeného světa na Montmartru…

M: To taky, ale myšlení tý holky mi je hodně blízký. Například to, jak jí ve starých amerických filmech zajímají malé detaily, to je krásný a skvěle to vystihuje její duši.

R: Když jsme u té Francie, teď navštívili naši republiku (tuším, že v rámci dětského festivalu ve Zlíně) někteří představitelé slavných četníků ze Saint Tropez. Líbila se ti ta známá série o bláznivých mužících v uniformách?

M: To jsem měla ráda jako malá, ale už jsem to dlouho neviděla. Já jsem třeba milovala i Angeliku. To mně přišlo jako hrozný porno. Vždycky jsem se červenala, když se tak teatrálně líbala s Joffreyem. To jsem byla maličká a bylo to pro mne úžasný. Nedávno jsem ji viděla znovu a musím říct, že mě docela zklamala. Takový trapný, jak je patetická, když hraje rozpaky a ten boj, jako že nechce a tak.

R: Ale zase je krásná?

M: Je krásná, je tam na co se dívat, i když mně se líbil hlavně ten de Peyrac.

R: A co třeba Belmondo?

M: Belmonda zbožňuju. Stanův tatínek se s ním setkal loni nebo předloni na nějakém festivalu, když ho uváděl. Belmondo tam byl jako čestný host.

R: Dáváš přednost spíše jiným filmům než americkým?

M: HM (souhlasně). Ale jako nevadí mi, nechci je nějak zásadně odsuzovat.

R: Tak ono taková romantická komedie s Meg Ryan taky někdy potěší?

M: Meg Ryan se mi moc líbí, ta je rozkošná, taková pusinka. Třeba ve filmu Láska přes internet s Tomem Hanksem. A s ním zase miluju nádhernej film Forrest Gump. Ten je geniální. Vůbec filmy, ve kterejch hraje, jsou dobrý. Ještě bych z americké produkce jmenovala film Moulin Rouge, který se mi fakt líbil, protože nechápu, jak může někdo tak geniálně ty věci za sebou poskládat. Trvalo mi teda asi čtvrt hodiny, než jsem na to přistoupila.

R: Já jsem na to nepřistoupila do konce filmu.

M: On je to hodně rozporuplnej film. Ale mě nadchl. Já jsem prostě na všechno přistoupila, na kýč, klipový záběry a slyšet ty Qeeny s Madonnou dohromady, úžasný!

R: Markétko, díky za rozhovor.

Vážení čtenáři, jedna strana kazety v diktafonu je dlouhá třicet minut.

Tohle byl malý výběr z jejího zvukového obsahu, který trval přibližně minut třináct. Načínat nové téma, a věřte, že je jich v Markétině vyprávění dost a dost, by znamenalo dostat k dispozici ještě nejmíň dvě čisté stránky. Ty samozřejmě nedostanu, protože Dokořán není nafukovací. A to je dobře, máte se aspoň na co těšit.

Radka Coufalová 5. 8. 2003

Rozhovory ze zálohy

Tak jsem neodolala a z úcty k mému „předchůdci“ na této stránce jsem si vybrala téma s názvem „ Dobří holubi se vracejí“. Holuby myslím čtyři pány z uměleckého souboru, kteří se na určitý čas pokusili žít bez ochranné ruky svého divadla – a dřív či později se vrátili.

„Myslíš, že už u nás v divadle zůstaneš a nemohu se neptat – natrvalo?

Která role tě zatím nejvíc bavila?“

Viktor Skála

Milá Sylvo, konstelace v tomto divadle je taková, že si nedovedu představit, že bych šel jinam. A nejvíce mne bavila role dospívajícího jinocha v mém životě, úžasná léta v přirozeném projevu. Měj se krásně, Viktor

Jan Apolenář

Ahoj Sylvo, při mém odchodu na „volnou nohu“ jsem řekl, že se vrátím, jen nebylo jasné, kdy. Teď se tak stalo a rád bych, aby to bylo natrvalo. Snad se mnou bude vedení, režiséři, kolegové atd. spokojeni a já s rolemi a se vším, co s tím souvisí. Ale, znáš to, nikdy neříkej nikdy. Stát se může cokoliv. Teď to ale opravdu cítím natrvalo! Nejvíc mě asi bavila role Bala v představení Prší mi do domu, které jsme dělali už na JAMU jako absolventské. V našem divadle to byl určitě Puk ve „Snech“ nebo uhlíř Matěj v představení Posvícení v Hudlicích.

Petr Štěpán

Už jsem si vyzkoušel obojí, být v angažmá, nebo jen jako externista. Oba tyto stavy mají svá pro a proti. Osobně bych se rád ještě nějaký pátek zdržel, protože jsem tady potkal skvělou partu lidí. Navíc mi Erik Pardus dluží pět korun a dokud mi je nevrátí, já nikam nejdu. Nechci být vůči ostatním rolím macešský, ale nemůžu nevzpomenout Pribinu z Radúze a Mahuleny. Byl jsem báječný Pribina v gumových jarmilkách. Myslím, že díky jim tato role zanechá v mém životě svou pachovou stopu ještě dlouhá léta.

Tomáš Sagher

Doufám, že v divadle zůstanu, jestli natrvalo, to je samozřejmě závislé na tom, jestli pro mne bude práce, jestli mě to divadlo bude chtít, potřebovat…Určitě by mě nebavilo jen brát výplatu a chodit kolem divadla. Ale přeji si, aby to fungovalo a abych neměl důvod nic měnit. Baví mě ta role, na které pracuji (tak to asi má být), takže je těžké říct, která mě bere nejvíc. Ale kdybych musel jednu určit,… ne, to neumím. Mám hrozně rád Rudiho v muzikálu Svět plný andělů, stejně tak v Cabaretu roli Ernsta Ludwiga. To je záporák, který má vývoj, na začátku může být sympaťák a později se z něj vyklube pěkná mrcha. Ten mě baví moc, nehledě na krásné zkoušení s panem režisérem Fieberem. Krásná práce, krásný úkol, co víc si přát! Snad aby takových úkolů bylo co nejvíc.

Sylva Smutná 5. 8. 2003

Vážení divadelní přátelé!

Po letních prázdninách se opět budeme setkávat v hledišti Městského divadla Brno. Již v posledních srpnových dnech jsme zahájili zkoušky na odloženou premiéru Beckettova Čekání na Godota v režii Zdeňka Černína a se čtyřmi mimořádnými protagonisty – Boleslavem Polívkou, Jiřím Pechou, Zdeňkem Junákem a Patrikem Bořeckým. Do finále se blíží i první premiéra sezony Kamenný host aneb Prostopášník Vincenza Righini a Nunziata Porty v režii Hany Burešové s Igorem Ondříčkem v hlavní roli Dona Giovanniho.

O prázdninách jsme nelenili. Máme za sebou zatím více než třicet pohostinských vystoupení ve Španělsku, Portugalsku, Německu a Rakousku. Část souboru stále pokračuje ve španělském turné, které uzavřeme 26. září v Madridu. Nelenili ani stavitelé Soudobé hudební scény. Vždyť za rok již budou probíhat intenzívní přípravy slavnostní premiéry muzikálu „Vlasy“ podle filmového scénáře Miloše Formana.

Sezona 2003/2004, kterou zahajujeme, bude v historii našeho divadla v mnohém ojedinělá. Jedná se o poslední sezonu, v níž budeme hrát pouze na jedné scéně. Od sezony příští nás budete navštěvovat jak v budově stávající, tak i v divadle novém, které bude uvádět převážně inscenace hudební. Výjimkou tam však nebudou ani tzv. velké činoherní inscenace. Stejně tak i scéna současná bude uvádět komorní hudební projekty. Tři soubory: činoherní, muzikálový a zpěvoherní, které nyní získávají svou podobu a oficiálně začnou takto pracovat od 1. ledna 2004, budou připravovat a posléze uvádět v sezoně až 10 nových premiér. Chceme se koncentrovat především na vytvoření platformy pro nová česká i zahraniční divadelní díla, samozřejmě však nebudeme opomíjet to nejlepší, co bylo v historii divadla již napsáno.

Čeká nás, jako v minulosti, krásná hledačská práce, z níž, jak doufáme, se budeme nakonec radovat společně s Vámi. Vzhledem k tomu, že máme před sebou mimořádně náročné období prvých kontaktů s novými okolnostmi, držte nám, prosím, palce. Je totiž i pár takových, kteří nám z příčiny lidské malosti kombinované s neznalostí, závistí, hloupostí a záští házejí klacky pod nohy.

Kromě toho, že stavíme novou divadelní budovu, připravujeme inscenace k premiérám, hrajeme celý náš repertoár v našem městě, mimo ně i v zahraničí, chystáme již nyní nové divadelní projekty na sezonu 2005/2006 – prostě pracujeme. Pro takovou práci samozřejmě potřebujeme i tvůrčí klid. Přejte nám ho, prosím. Děláme divadlo.

Stanislav Moša 5. 8. 2003
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací