Vážení divadelní přátelé,

vítejte do nové sezóny 2013/2014, která zajisté přinese spoustu nádherných divadelních zážitků! Na jejím počátku si dovolím oponovat jednomu ustálenému slovnímu a myšlenkovému klišé, které se čas od času hrubě dotkne mé profesionální a stavovské cti, a to když například v novinách čtu titulek „Skvostné divadlo v parlamentu“. (Upozorňuji jen, že k takovým přirovnáním dochází ve všech jazycích na celém světě…) Vždy se tím totiž myslí, že se lidé tam vyskytující svým chováním a vyjadřováním převlékli z politických plášťů do klaunských kostýmů, že se zápletky jejich jednání blíží nejspíše absurdním komediím a že se výsledky jejich práce dají nazývat tragédiemi. Rozumím tomu, že se pro charakteristiku této činnosti jaksi dobře hodí ony zápůjčky z divadelní terminologie – lidu obecnému je tak rychle vysvětleno, jak má co vnímat. A nejedná se jenom o politiku, v novinách nacházím často obdobné titulky charakterizující sportovní výkony. I zde se objeví tragédie, fraška a opereta, avšak zde mnohdy i v pozitivním významu (i když trochu žárlím na to, že se zrovna tato „chválící“ slova rekrutují z jiné umělecké oblasti, a sice z hudby: symfonie, nebo koncert, hráli jako podle not!). Nejsem tedy ani tak pobouřen tím, že k takovýmto přirovnáním dochází, vždyť třeba sportovní zápas může být úžasným dramatem se spoustou zápletek, s gradací a velkým finále a jednomu z předních světových fotbalových týmů se dokonce říká „bílý balet“!... Mě vadí ona neuvěřitelně vulgární dehonestace významu tak ušlechtilých slov, jako je například právě ona tragédie. Forma, která se vyvíjela staletí a existuje celá tisíciletí s jasně daným předpokladem, který spočívá v tom, že nakonec k ničemu špatnému – tedy k tragédii, jak ono slovo někteří špatně vnímají – nedojde. Naopak je divák pozitivně obohacen skrze účinek očistné katarze! Herec, který na jevišti „zemřel“, odchází po představení do svého života stejně jako jeho divák. Divák má o čem přemýšlet, je zasažen a jeho další životní rozhodování je obvykle účastí na silném divadelním představení pozitivně pozměněno. Avšak například politická činnost, která končí skutečnou válkou, nebo i vytvořením takového prostředí, ve kterém se nedá pro nepřehlednou džungli nesmyslných zákonů normálně žít, to prostě není tragédie, neboť u takových chyb funguje jejich neodvolatelnost! A to, že se tak stává, je dáno prostě neuměním, či neprofesionalitou těch, kteří tak činí.

Jistě si vzpomínáte na naši inscenaci hudební politické komedie „Ptákoviny podle Aristofana“, kterou napsal podle příběhu 2427 let starého (!) skvělý český básník Jiří Žáček. Nebylo to mé prvé setkání s tímto dílem. Premiéra se odbyla v červnu roku 1989 v Národním divadle v Praze. Byla to veliká legrace, když ptačí sbor například zpíval Ptačí internacionálu:

„Již vzhůru, psanci této země!

Budoucnost náš národ povznese!

Kdož sú ptačí bojovníci, ke mně!

Pernatci všech zemí, spojte se!“

Byla to legrace pozorovat tehdejší vládnoucí politiky, kteří se do morku kosti uraženi prodírali skrze diváky, kteří aplaudovali vestoje. Avšak ani tenkrát a, bohužel, ani v inscenaci, kterou jsme o 20 let později uvedli v našem divadle, jsem nepoužil pasáž, jež jsem škrtl u samotného Aristofana už v roce 1982. Režíroval jsem tehdy jeho „Ptáky“ v překladu Václava Renče ještě jako student na JAMU a nevěděl jsem si rady hned s jednou z prvých replik této komedie. Dva hlavní hrdinové jsou tázáni, proč utíkají z těch nádherných a demokracií proslulých Athén… Jejich odpověď mi byla tehdy nesrozumitelná. Řekli totiž: „…vždyť tam už se nedá žít! Tam se soudí každý s každým!“ Jak tomu, bohužel, dnes dobře rozumíme…

Ne, že bych toužil po návratu pořádků roku 1982, jen jsem si myslel, že ti „nejšikovnější z nás“, kteří nám po sametové revoluci vládli a kteří vzešlí ze svobodných voleb měli za úkol vytvořit přehledný systém zákonů, jimž každý rozumí a není tedy potřeba tolika jejich „profesionálních vykladačů“. Ono totiž se zemí, ve které se každý soudí s každým, to nemůže dopadnout jinak než neodvolatelně ne tragicky, ale špatně!

Na závěr jeden příklad naší divadelní léta pěstované profesionality: herec, zpěvák,  tanečník ani muzikant nikdy nepřijmou roli, o které vědí, že ji nemohou zvládnout! Baryton nebude nikdy tenorem a houslista se neodváží hrát na trumpetu…

Zvu vás v nové sezóně do našeho divadla, abyste si to zkontrolovali a užili si výkonů skutečných a výsostných profesionálů! 

Stanislav Moša 2. 9. 2013
Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->