Inscenace ej hora... stojí na osnově tvořivě uchopených citací z hudby, zvyků, pověstí a příběhů z Jihovýchodní Moravy, vycházející z nosné balady Zbojníkova žena.
Jedna sirá vdova měla "sedem synú, osmú dcéru Katerinu a tak si s ňú hore védla, žádnému jí dat nechtěla". Ne náhodou ji nakonec dostane za ženu zbojník, který však nedopatřením zabije jejího bratra. Katerina řeší známé dilema "aj, co bych za žena byla, když bych muža vyzradila, aj co bych za sestra byla, když bych bratra zatajila". Katerina se naneštěstí stane korunním svědkem a zbojník, aby si zachránil svoji kůži, ji zabije.
V centru pozornosti umělců leží příběh kraje a jeho spolutvůrce – člověka od početí, narození, v rozličných životních situacích až po smrt, ba ještě i dál... Příroda, její rytmy, barvy, vůně jsou nejen předobrazem a inspirací autorů, ale i ozvučnicí – pozadím, které propůjčí tomuto jevištnímu tvaru zřetelné kontury, syté barvy a půvabné proporce.
Autory hudby jsou cimbalistka a zpěvačka Zuzana Lapčíková a skladatel a klavírista Emil Viklický, kteří dále spolupracují s osobnostmi vycházejícími z různých hudebních prostředí. Toto spojení osobností je jedinečné a přitažlivé. Choreografie se chopila Hana Litterová spolu s Radkem Zdráhalem na neomezeném poli různých tanečních technik. Režisér Silvester Lavrík využívá osvědčené postupy moderního divadla. Inscenace buduje na výrazném a čitelném příběhu lásky, hledání a nacházení i za cenu života.
Ej hora... je inscenace, která ke svému divákovi hovoří moderním divadelním jazykem, neopakovatelnou hudbou, osobitými pěveckými a tanečními výkony a půvabnou výrazovou stránkou jevištního příběhu inspirovanou moravským folklórem.
Námět: Zuzana Lapčíková
Libreto: Zuzana Lapčíková, Silvester Lavrík
Hudba: Zuzana Lapčíková, Emil Viklický
Choreografie: Hana Litterová, Radek Zdráhal
Výprava: Silvester Lavrík, Eva Bláhová
Kroje: Zdenka Lapčíková, Michaela Ciprysová
Média: Radek Jahůdka
Režie: Silvester Lavrík
Účinkují: Zuzana Lapčíková (cimbál, zpěv), Emil Viklický (klavír), Juraj Bartoš (trubka),
Josef Fečo (kontrabas), Marián Svetlík (housle), Josef Kristoň (housle), Josef Pavlica (viola),
Laco Tropp (bicí), Radek Zdráhal (zbojník), Karolina Kovácsova (kytka), Ivan Příkaský (bratr), Kateřina Polická (paní)
Taneční soubor: Michaela Cyprisová, Nina Diopanová, Veronika Dohnalová, Petra Filipová, Margit Garajszki, Miroslava Kormanová, Ivana Skálová, Jitka Tesaříková, Dalibor Čech, František Juráš, Martin Lečbych, Libor Stránský, Michal Trňák
Zpěváci: Josef Říha, Martin Šujan, Petr Vyhlíd
Délka programu: 01:20 hod.
Představení ej hora… se realizuje pod záštitou ministra kultury Pavla Dostála a hejtmana Zlínského kraje Libora Lukáše.
Z recenzí:
Jediné pražské představení měla ve vyprodaném žižkovském Divadle Ponec hudební a taneční inscenace Ej hora…, v níž se potkává folklór z jihovýchodní Moravy s jazzem.
Duchovními rodiči tohoto spojení jsou skladatel a klavírista Emil Viklický [hudba] a především zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková [hudba, scénář, režie]. Není to jejich první setkání, dialogu jazzu a folklóru se věnují už dlouhá léta, objevil se i na společném CD Prší déšť z roku 1994, které natočili ještě s Jiřím Pavlicou a z něhož v představení Ej hora… zní některé písně, i když v trochu pozměněném aranžmá, na němž se podepsalo uplynulých osm let tvůrčí spolupráce.
Jazzové trio Emila Viklického [Emil Viklický - klavír, Josef Fečo - kontrabas a Laco Tropp - bicí] na jedné straně jeviště, cimbálová muzika sólistů v čele se Zuzanou Lapčíkovou [cimbál] a Petrem Růžičkou [housle] na druhé a uprostřed tanečníci souborů Břeclavan, Olšava a Včelaran v choreografii Radka Zdráhala, která zachycuje klíčové momenty lidského života - lásku, zrození, vášeň, nenávist, smrt, to vše nepopisným, obrazivým způsobem plným humoru i něhy a navíc v nakažlivě temperamentním, herecky živém a radostném tanečním podání.
Viklického jazzové trio vede muzikantsky citlivý dialog s moravským folklórem, jehož hladinu dokáže rozkolísat jazzovým duchem do té míry, že se z primášských houslí stanou jazzové a cimbál pod rukama Zuzany Lapčíkové zní téměř swingovými rytmy, na druhé straně Viklického klavír ožívá harmonickými postupy janáčkovských barev a nebrání se ani tragickému patosu, aby se vzápětí odmlčel a pouze naslouchal čistému folklórnímu proudu, s nímž posléze splyne opět v jedno řečiště.
Pro muzikanta je to hudební hostina, ale i divák, který přišel na jen folklórní podívanou a slyšenou, neodejde nespokojený. Lidové folklórní zpívání dobře ladí s mužským vokálním kvartetem [Zoltán Korda, Richard Samek, Ondřej Strejček, Mariin Sujan] v janáčkovsky zahuštěných harmonizacích lidových písní, o něze a pohlazení, které rozdává svým čistým hlasem Zuzana Lapčíková, ani nemluvě.
Ej hora… je představení čiré radosti a krásy. Nic na něm neubral ani výpadek elektrického proudu, který hned natři krát přerušil pražskou premiéru a účinkujícím jistě zkomplikoval soustředění. Na výsledku to však znát nebylo a při svíčkách provozované folklórně jazzové jamování diváky spíše stmelilo.
Teď jen, aby nezůstalo u jediného večera a aby se pro tenhle doušek Čisté vody našel prostor k pravidelnějšímu setkávání s pražskými diváky. Štědří sponzoři, neváhejte. Tahle "hora", navršená jen díky obrovskému úsilí Zuzany Lapčíkové, její rodiny a přátel, za podepření totiž opravdu stojí.
Radmila Hrdinová, Právo
