Vinobraní je opereta a operetou se nezabývá Ypsilonka poprvé. V tomto případě jde spíše o zkoušku na operetu, nazkušování, aby měl Oskar Nedbal a všichni ostatní radost ze hry, zpěvu, muzicírování. Vyblbnout se na banalitě a povýšit ji.
Režie: Jan Schmid
Hudební nastudování: Miroslav Kořínek
Scéna: Miroslav Melena
Kostýmy: Jana Sováková
Pohybová spolupráce: Martin Dejdar
Dramaturgie: Jaroslav Etlík
Asistent režie: Pavla Stáncová
Hrají: Jiří Lábus, Petr Vacek, Martin Dejdar, Lenka Loubalová, Jana Šteflíčková, Jana Synková, Jan Jiráň, Zuzana Měsíčková, Ladislav Gerendáš, Petr Popelka, Miroslav Kořínek, Pavel Nový, Renata Rychlá, Jana Sováková a Martin Bohadlo
Délka představení: 01:55 hod.
OSKAR NEDBAL VE STUDIU YPSILON ANEB VINOBRANÍ V YPSILONCE
(Pár slov na okraj inscenace)
Operou se zabýváme v Ypsilonu programově a vytrvale, ale i opereta nám již byla několikrát inspirací a potěšením. Dokonce hned zkraje existence Ypsilonky byla po opeře Carmen nejen podle Bizeta uvedena opereta J. Offenbacha Orfeus v podsvětí. Tentokrát jde samozřejmě také o operetu, ale v trochu větším posunu tohoto žánru. Přesněji jde o zachycení procesu zkoušky na operetu. K tomu nám vychází vstříc právě Nedbalovo Vinobraní, z něhož vycházíme, ale kterého se na druhou stranu docela nedržíme a nadbíháme různým žánrovým odskokům na téma Dožínky operety.
Ale ještě je to jinak. Není náhoda, že za tímto naším nápadem je Oskar Nedbal. Čili důvod zabývat se právě Nedbalem je trochu jiný než vrhat se na nějakou jeho úspěšnou operetu. Skutečný důvod je vážnější a týká se především významu Nedbalovy osobnosti ve vývoji a životě české hudební kultury, zejména konce 19. století a začátku a první třetiny 20. století. To nelze přehlédnout a mrzí mě, že je to jaksi zamlženo někde v dálce minulosti. Sám to považuji za dluh a zřejmě k tomu mám i několik osobních důvodů a podobností.
Nechci nikterak encyklopedicky vykládat a měřit Nedbalovo dílo, ale spíš je vidět v souvislostech za různých okolností, v nichž se tak všestranný hudebník - skladatel, hráč na hudební nástroje, dirigent a hudební mág v jedné osobě pohyboval. (Jenom například co všechno učinil pro Českou filharmonii!)
Za jeho úspěchem je jistě výjimečný talent, ale také bezprostřední poznatek, protože Nedbal uměl často vycházet ze znalosti prostředí a vyznal se dobře v odhalování různých jeho stavů. Nesouvisí to ani tolik s technikou tvorby, ale spíš s vytvářením vhodného klimatu, "světa zaplněného hudbou", který přispíval prospěchu a radosti života, k jeho nadhledu nebo k tomu, aby hudba mohla být příležitostí k lidskému štěstí. To přeci hudba umí.
Myslím, že takové nějaké krédo Oskar Nedbal měl, alespoň si o něm vybavuji povídání jednoho svého učitele hudební výchovy v dětství, když jsem chodil do školy v Táboře. Totiž: Oskar Nedbal se narodil v Táboře a já jsem se taky narodil v Táboře. Tedy i zde je nějaká osobní souvislost. Pochopitelně jsem se v dětství s jeho jménem setkával, a to hlavně prostřednictvím svého dědy Kvěcha a pak také babičky, jež s oblibou hrávala na piáno Nedbalovu známou hudební miniaturu Valse Triste, která je tak jedinečná jako třeba Dvořákova Humoreska či Fibichův Poem.
Postupně jsem si začal uvědomovat, jaký dluh k Oskaru Nedbalovi máme. Ale za jaký konec to vzít? Jaký to byl asi člověk? (Oskar prý po celý život zůstal robustním dítětem.) Jistě byl otevřený, nadšený, spontánní, nápaditý a rozhodně úspěšný. Víme, že takové věci mohou vyvolávat závist, obzvlášť v trochu malém českém prostředí, což Nedbala během jeho tvůrčí a životní kariéry několikrát zaskočilo. (Například čteme-li si dnes na stránkách Hudební revue či Hudby z doby hned po vzniku Československa řádky plné zášti proti Nedbalovi, dokonce i od uznávaných domácích hudebních osobností, neubráníme se dojmu, že za příčinami domnělé odrodilosti a zrady je spíš nedůstojná lidská malost než schopnost dobrat se skutečné pravdy.) Čelit tomu bylo asi obtížné. Docházelo ke kompromisům, ke změnám ideálů v naplňování vlastních tužeb. Přestože Nedbalův vývoj nebyl nadále tak perspektivně "vážnohudební", jak se zpočátku předpovídalo, nelze jej měřit jen a jen jeho operetami, které však popravdě nakonec patří k tomu nejlepšímu ve svém žánru. Chtěl bych, aby právě za touto naší (jeho) operetou byl svěží tvůrčí duch Nedbalovy originální osobnosti a také něco bytostně hudebního, co člověka obšťastňuje a citově vyvažuje, jak říkala moje táborská babička, když hrála Valse Triste.
Jan Schmid, 2005
(Z programu Ypsilonky)
