Mozart!

Mozart!

  • Žánr Muzikál
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra3. říjen 2009
  • Délka představení2:50 hod.
  • Počet repríz31
  • Derniéra23. říjen 2012

rockový muzikál / česká premiéra

Muzikál Mozart! pochází z pera nejúspěšnějšího libretisty kontinentální Evropy Michaela Kunzeho, který je českým rodákem, a amerického skladatele Sylvestera Levaye. Ve světové premiéře jej v roce 1999 uvedly Spojené scény Vídeňské, aby ho pak dále s úspěchem hráli např. i v Hamburku, Budapešti, Tokiu... Jde nejen o biografický příběh slavného skladatele, nýbrž boj génia s průměrností, o jeho střet se společností, o jeho snaze osvobodit se z pout konvencí, peněz a moci, rodiny, včetně vlastního otce, Leopolda Mozarta, a stát se nezávislým tvůrcem. Jakožto umělecky založený člověk se stává snadným terčem pomluv, lží i lákadlem k intrikám. S mladým Wolfgangem vystupuje na jevišti i malý genius, zázračné porcelánové dítě, s nímž je umělec neustále během svého života konfrontován – perfektní rokoková porcelánová figurka oproti člověku a kontroverznímu umělci, který hraje karty, holduje alkoholu, miluje, sní, pere se o svou svobodu.

Autor

  • Michael Kunze
  • Sylvester Levay

Režie

  • Stano Slovák

Asistent režie

Hudební nastudování

Sbormistr

Choreografie

Asistent choreografie

Přebásnění

  • Michael Prostějovský

Ilustrace projekcí

Amadé, porcelánové dítě

Malá Nanynka

Leopold Mozart

Hieronymus Colloredo

Cecilie Weber

Baronka von Waldstätten

Aloisie Weber

Josefa Weber

Fridolin Weber, Johann Thorwart, Dr. Mesmer

Konstance Nissen, Anna Marie Mozart

Emanuel Schikaneder

MOZART! STRHUJÍCÍ MUZIKÁL VYPROVODIL Z BRNA STANDING OVATION

Gabriela Špalková 7. listopad 2012 zdroj www.musical-opereta.cz

Mozart! Ten vykřičník je stejně důležitý, jako jméno samo. Vykřičník, který je tak trochu i otazníkem. Vykřičník, který provokuje. Klade otázky. Burcuje. Neuzavírá. To všechno si plně uvědomíte, až když je po všem. Až když spadne opona. Nad muzikálem Mozart! Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye v Městském divadle Brno bohužel spadla už naposledy.

Derniéru měl na konci října. Viděla jsem jej poprvé. A kdyby to nebylo naposledy, bezpochyby bych se co nejdříve vrátila. Skvělé dílo, v režii Stanislava Slováka a pod taktovkou Františka Šterbáka, bylo vynikající inscenací se skvělými výkony. A na závěr nekonečný aplaus, volání bravo a standing ovation. Zcela zaslouženě. Velmi náročné role po pěvecké i herecké stránce zvládli jejich představitelé obdivuhodně. Aleš Slanina jako Mozart, Jan Ježek jako jeho otec Leopold, Hana Holišová jako Konstance Weberová, Wolfgangova žena, Markéta Sedláčková coby Baronka von Waldstätten, Marta Prokopová jako Mozartova sestra Nany, Lukáš Vlček v roli Hraběte Arca či Jiří Mach jako Hieronymus Colloredo. A řada dalších, včetně vtipně vystavěné figury Emanuela Schikanedera Milanem Němcem.

Perfektně vystavěný příběh zasahuje publikum od prvních okamžiků. Začíná lehce retrospektivně, kdy Konstance, Mozartova vdova, hledá místo Wolfgangova hrobu, aby jej ukázala lékaři Antonu Mesmerovi. Její cynismus ostře kontrastuje s obdivným nadšením Mesmerovým. A obdiv s nezájmem se mísí i v dalších obrazech, které velmi sugestivně, nevtíravě a neodolatelnou formou přibližují život slavného hudebního mága. Vracíme se do dob jeho dětství, kdy jako geniální dítě uváděl v nadšení vznešenou společnost, když jej i jeho sestru Nany otec Leopold vozil po Evropě. Není to poprvé, kdy se vkrádá otázka. Jak mnoho ovlivnila ztráta dětství Mozartův život, jeho chování, jeho ducha? Jeho rebelii i pokoru? Ten vykřičník je zcela na místě. Porcelánové dítě – Amadé, se prolíná celým děje. Jako jakési Mozartovo alter ego, připomínka čistoty, pravosti. Či loutkovosti? Směsice všeho? Vyberte si…

Stále se opakuje otázka, jak dalece myslel Leopold při organizování života svého syna na něj, jeho schopnosti, jeho budoucnost a jak na sebe? A jaký si mohl malý Wolfgang Amadeus vytvořit k němu vztah? Miloval jej a vzdoroval. Podléhal mu, toužil po jeho uznání a zároveň chtěl uniknout… Byl Mozart velkým dítětem, které neumí skrze svou genialitu dospět? Můžeme uvažovat. Jak moc jej okolí formovalo? Však obraz celé společnosti obklopující Mozarta je neuvěřitelně plastický. Vyšší společnost – jakési panoptikum nechápající skladatelovu genialitu, soudící povrchně, povšechně. A několik výjimečných chápajících osobností. Skvěle je do příběhu zakomponována postava Emanuela Schikanedera a jeho herecké společnosti i s připomínkou premiéry Kouzelné flétny. A velmi sugestivně se tu líčí bezostyšná hamižnost rodiny Weberových, ostře kontrastující s nezkušeností a až jednoduchostí Mozartovou v mezilidských vztazích. Vzpomeneme si na ni ještě několikrát, nejen v okamžiku, kdy se podlehnuvší Mozart dává do hry o peníze…

Všichni jsou v dobových kostýmech, nikoliv dogmaticky popisných, přitom však perfektně vystihující nadčasovost Mozartova díla i poslání. Vzhledem k mnohovrstevnatosti libreta je zcela logické a zcela trefné, že Mozart sám není v dobových kabátcích a kalhotách. Že má dredy, otrhané džíny. On se totiž zcela jasně a neoddiskutovatelně vymyká. Všemu a všem. Je drzý, nebojí se. Dokáže jít za svým. Přitom je až dětsky naivní. Vnitřně rozháraný. Křehký rebel ovládaný hudbou. Celý příběh není vážný, jakkoliv tragický má konec a velmi hluboký podtext. Komika a vtip se střídá s mrazením v zádech a vše je o to sugestivnější. I pravdivější.

Výtvarná podoba inscenace jen podtrhuje všechny reminiscence. Jednoduchá, nápaditá a důmyslná scéna Jaroslava Milfajta navozuje potřebnou atmosféru, umožňuje postupně odkrývat a objevovat, červené pozadí podtrhuje drama a dává vyniknout příběhu i zmiňovaným kostýmům, které výtečně navrhla Andrea Kučerová. Skvěle vystihují celkové pojetí představení a jeho atmosféru. Rovněž choreografie Igora Barberiće výborně zapadá do hudby a koresponduje s dějem.

Mozart! je, tedy vlastně byl, skvělou inscenací. Takovou, na kterou se nezapomíná. Takovou, která přiměje diváky, že se do divadla vrátí znovu, aby našli emotivně silný zážitek. A takové by dobré současné hudební divadlo mělo být.

  

DON GIOVANNI VERSUS MOZART! MUZIKÁL VERSUS OPERA. DIVADLO VERSUS NUDA

Vítězslav Sladký 15. duben 2012 zdroj www.musical-opereta.cz

Opereta, potažmo muzikál, jsou žánry mnoha měšťany, některými publicisty a částí nepoučené veřejnosti označované jako pokleslé. Co na tom, že je to právě opereta, která v minulosti zachránila celou řadu operních divadel od krachu, co na tom, že řada dnešních světových muzikálů je celozpívaných a tudíž je lze považovat za legitimní, svébytnější a ekonomicky úspěšnější nástupce opery, než je tomu u „moderních” oper 20. a 21. století, jež se mnohdy stávají záležitostí nemnoha fajnšmekrů, hudebních vědců, a pramála diváků. Bohužel, i některé současné inscenace titulů osvědčených dílům neprospívají a nejeden divák se táže, co režiséra vedlo k dalšímu prznění klasiky… Osobní ambice, či touha běžnému divákovi operu zhnusit? „Starého” diváka odradit, ale „mladého” nepřivést? Podobné otázky jsem si kladl při sledování nejnovější inscenace Dona Giovanniho v plzeňském Divadle J. K.  Tyla a pokusil se je porovnat s muzikálovou inscenací Mozart!, kterou nastudovalo Městské divadlo Brno.

Kunze s Levayem, autoři celosvětově úspěšného muzikálu Mozart!, nepíší „písničkály“, jak je na naší scéně obvyklé. Sami se nazývají tvůrci „drama-muzikálu“, přičemž toto označení není až tak synonymem dramatu jako takového, ale spíše celkové stavby díla. Překvapivě jejich tituly, většinou reflektující skutečnou historickou postavu, nejsou biografické, a sledují jen určitou životní linku zvolené osobnosti za pomoci nápaditě napsané dějové osy. Michael Kunze sám vytvořil osobitý autorský styl, když titulní hrdiny téměř pokaždé konfrontuje s postavou imaginární nebo smyšlenou. V Elisabeth je tímto partnerem i protipólem císařovny Alžběty atraktivní Smrťák (nebo vlastně Osud?), v Marii Antoinettě „dítě revoluce“ Margrid Arnaud a v Mozartovi! „dokonalost“ ztělesněná figurkou porcelánového Amadé. Je to neokoukané a chytré. Zároveň v Mozartovi! Kunze absolutně ignoruje jeho známý (a možná až zbytečně démonizovaný) souboj se Salierim, svým skladatelským konkurentem. Snad pouze jako zkoušku divácké pozornosti, vsunuli tvůrci muzikálu Salieriho mezi sboristy na počátek prvního i druhého dějství. Symbolizují tím snad nesrovnatelný generační význam tvorby obou rivalů…? Ve zvoleném konceptu autoři líčí Mozarta především jako člověka – geniálního, ale zranitelného, zneužívaného, zamilovaného, neposlušného, jako superhvězdu, snílka i hráče…

Ale zpět k původnímu tématu. Vše začíná u výpravy. Jak známo, barvou klasicismu je červená, koneckonců sám Wolfgang Amadeus se často nechával portrétovat v červeném kostýmu, nebo alespoň na červeném pozadí. Tudíž zcela logicky právě červená dominuje muzikálové inscenaci, která viděním autorů Michaela Kunzeho a Silvestera Levaye předkládá mladého Mozarta jakožto rebela, který se snaží vzepřít otci Leopoldovi i zažitým konvencím své doby a touží se stát nezávislým tvůrcem. S mladým skladatelem vstupuje na jeviště i malý genius, zázračné porcelánové dítě, s nímž je umělec neustále během svého života konfrontován – ideální porcelánová figurka oproti živému člověku – kontroverznímu umělci, který hraje karty, holduje alkoholu, miluje, sní a hlavně pere se o svou svobodu. Vše v sugestivním výtvarném ztvárnění.

Naproti tomu operní inscenaci „opery oper” dominuje všeobjímající nudná čerň. Černá je scéna, kostýmy a dokonce i bundy záchranářů, kteří přijedou k zavražděnému Komturovi. Tato drobná nelogičnost však není zdaleka jediným problémem výtvarného uchopení plzeňského Giovanniho v nastudování režiséra Zbyňka Brabce. Kulisy dělají dojem, že jsou teprve v jakési podivné fázi výroby, přestavby z prázdné do prázdné scény trvají fatálně dlouho. Inscenace, jež nemá žádný temporytmus, tím nadále trpí. Současné rekvizity přitom vadí ze všeho nejméně – prohlížení profilů milenek titulního hrdiny na facebooku lze dokonce považovat za milý výstřelek dnešní doby, bohužel většina vtipných nápadů není dotažena do konce a chybí jim širší souvislosti. Je-li například Giovanni jakousi bizardní VIP osobou, mafiánem nebo vlivným podnikatelem, proč není navlečen do Armaniho nebo Huga Bosse, ale vypadá jako vyhazovač z pochybného baru?

 

V muzikálu Mozart! vystupuje Wolfgang Amadeus v džínách a na hlavě má dredy – nikomu to kupodivu nevadí, přestože ostatní postavy jsou kostýmované v dobovém duchu. Ostatně, je to floutek, provokatér, hráč a cynik – podobně, jako většina geniálních tvůrců. V podání Aleše Slaniny nebo Dušana Vitázka vystřihne naprosto přesvědčivě popovou baladu i rockový trhák, metá salta, zároveň je dětsky naivní a zranitelný… Publiku nabízí radost, vášeň, cit, ale hlavně spontánnost. Je to figura divadelně moderní, živelná, lehce uvěřitelná. Naproti tomu plzeňský král všech svůdců je absolutně nudný. Je vůbec možné, aby se do něho někdo zamiloval? Svým chováním i hastrošským oblečením budí spíš posměch, než obdiv. Tenhle „žebrák od Tesca” že je lamačem ženských srdcí? Rovněž tak Leporello připomíná zkrachovalou existenci, většina vystupujících dam budí podezření, že si do divadla jen odskočily z nedalekého nočního klubu Pamela. Jak už jsem zmínil, primárně nevadí, že hlavní protagonisté používají moderní atributy, jako jsou notebook či mobilní telefon a že se cpou dobrotami z KFC, ale že jejich postavy jsou prázdné a jednají nejen v rozporu s originálním libretem, ale zároveň i s titulkovým překladem samotného režiséra, který běží na titulkovacím zařízení.

Děj muzikálu Mozart! prosvětlují komediální výstupy Emanuela Schikanedera a rodiny Weberových, přičemž v prvním plánu probíhá nepříliš veselý Wolfgangův osud, symbolizovaný už prologem, během něhož je hledán Mozartův hrob. Plzeňského Dona Giovanniho neprosvětluje nic, je dán jen všanc hudbě geniálního tvůrce, která je naštěstí nesmrtelná. Zatímco herci a zpěváci z muzikálového Mozarta! doslova vybízí k zaslouženému aplausu, jejich operní kolegové vzbuzují soucit, že musí zpívat (mnohdy výborně!) v inscenaci tak režijně a výtvarně slabé. Zároveň tento Don Giovanni nutí v kontextu s mnohdy zbytečně skandalizovanými plzeňskými inscenacemi (Šárka, Rusalka, Rigoletto) diváka k zamyšlení, co všechno a proč musí „věrný abonent” snést…

Nezatracujme operetu a muzikál ve srovnání s „královskými” žánry, jakými jsou dle veřejného mínění (které zase geniálně zobrazil Offenbach…) opera a činohra. Dívejme se a srovnávejme. Nejen inscenace v Brně a Plzni, ale také v Praze či Vídni. Mnohdy dojdeme k pozoruhodnému prozření, že muzikálové tituly, autorsky původní a moderní, většinou zachovávají reálie zobrazované doby, zatímco současná opera kráčí nejistým krokem od jednoho experimentu k druhému. Je již ostudou ztvárnit příběh řemeslně dobře, klasicky?

A tak zatímco muzikál Mozart! na Hudební scéně Městského divadla v Brně nabízí divadlo svěží, současné a veskrze čisté, Don Giovanni ve Velkém divadle v Plzni přináší obhroublost, jistou perverzi, inscenační bezradnost a z ní pramenící diváckou nudu. Naštěstí záleží jen na publiku, za kterou podívanou utratí pár svých stokorun…

  

Sukces měsíce

Divadelní noviny 3. listopad 2009

Michael Kunze, Sylvester Levay: Mozart!
 
Městské divadlo Brno, hudební nastudování Caspar Richter, režie Stano Slovák.
Uvedením muzikálu Mozart! překročilo brněnské Městské divadlo a s ním zdejší muzikálová scéna jednostrannou orientaci na Broadway a West End. Dílo poučené na nejlepších muzikálech, ale vycházející ze středoevropského kontextu, navíc s přesahovým tématem génia, jenž žije obyčejný život uprostřed většinové banální společnosti. Mošův soubor si při tom se ctí změřil síly na jedné z technicky nejobtížnějších partitur, které v této oblasti byly napsány. Mozart! je výjimečné dílo a jeho uvedení se stalo výjimečnou událostí.
         

Mozart jako popmuzikál v elegantním hávu

Patrik Fridrichovský 3. listopad 2009 zdroj Divadelní noviny

(Když pro muzikál bije srdce i rozum jeho tvůrců)
 
Na zdařilé muzikály z dílny Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye se český nadšenec jezdil dívat především do Vídně či Budapešti s jedinou otázkou: Kdy se konečně podaří ambiciózní, při tom divácké muzikály představit na domácí scéně? Které divadlo si troufne na nelehký úkol?
Domácí komerční scény tak sofistikovaný přístup neznají. Zatím se obávají, že investice by nebyla z nejjistějších. Nezisková divadla zase nemohou shromáždit tak ohromný produkční potenciál, obvyklý pro podobný způsob inscenací za našimi hranicemi.
Nakonec pádnou odpověď přinesla letošní sezona Městského divadla v Brně. Dravá brněnská dramaturgie provedla, šachovou terminologií řečeno, uvážlivý tah. Mozart je dostatečně známá a zajímavá „kunstfigur“ i pro českého diváka, tak proč to nezkusit.
Popový idol a porcelánový génius
Položme si otázku, jak napsat muzikál o geniálním skladateli, jehož život a dílo zná alespoň trochu každý z nás, přinejmenším z hollywoodského filmu českého filmového režiséra. O klasikovi, jehož si Češi přivlastňují i tím, že mu neřeknou jinak než Mozart se „zet“ uprostřed jeho jména.
Především by bylo mylné se domnívat, že je to další životopisný příběh. Od počátku autoři kladou filosofické otázky: Jaký byl vztah génia a jeho autoritativního otce? Kde končí svoboda umělce a začíná manipulace? V zásadním trojúhelníku dramatu se tedy ocitá Leopold Mozart a jeho syn, rozdvojen do podoby Mozarta a Amadéa. Mozart jako člověk mimo běžné hranice, popový idol s vlastnostmi obyčejného člověka, kterého provází „malý porcelánový génius“. Ten nastavuje nevinnou tvář génia, za kterého mluví jen hudba.
Už z tohoto letmého popisu je patrné, že divák připravený na běžnou zábavu by měl tentokrát poněkud usilovněji napínat smysly. Tvůrci ho však nechtějí nudit či školit za každou cenu. Pohybujeme se stále v intencích muzikálového divadla. A právě zde spočívá další rafinovaný a velmi působivý autorský trik. Až na nepatrné výjimky používají tvůrci původní, pro muzikál zkomponovanou hudbu, která po celý čas působí jako motor dramatické akce, tu a tam zasvítí melodií a poté se pokorně vrátí k dramatické funkčnosti. Některé hity jako by vypadly z repertoáru rakouského Falca, což ve spojitosti s osudem tohoto známého zpěváka nabízí zajímavé mozartovsky laděné konotace. Že by s tím autoři tak trochu počítali? Orchestrace důvtipně kombinuje symfonické barvy s elektronikou, parafrázuje klasicistní techniky (vždyť se hraje o Mozartovi), ale nebrání se ani uhlazenějším rockovým tónům. Na orchestr tedy nebývale náročné úkoly.
Jak již bylo řečeno, podstatná část drama-muzikálu spočívá ve vyprávění příběhu. České přebásnění je dílem Michaela Prostějovského. Pro brněnské divadlo přeložil již řadu světových muzikálů, přesto je Mozart! v jeho textařské kariéře rozhodně zajímavým počinem. Je znát, že v němčině i češtině se pohybuje s očividnou lehkostí a jistotou. Může si pak dovolit hru s jazykovou záměnou češtiny s němčinou, nabídnout „vídeňskou chuťovku“ v ironickém sborovém čísle Hier in Wien.
Inscenace může těžit především z široké a vyrovnané zásoby muzikálových talentů pro hlavní role a ze sehrané company. Mozart Aleše Slaniny je po celou dobu tahounem představení, k takové roli je kromě talentu a nezbytného hereckého řemesla ještě zapotřebí pořádná dávka atletické přípravy. Pozadu nejsou ani ostatní, za ocenění stojí například výkon Michala Šebka v roli otce Leopolda nebo Jany Musilové v roli Baronky von Waldstätten.
O této inscenaci je však dobré mluvit jako o celku, který má mnoho součástek, jež fungují nepostřehnutě a přesto důkladně. Pro Stano Slováka je Mozart! první větší a hned dospělou režijní zkušeností s jasnou původní koncepcí a stylem ve zdánlivě jednoduché dekoraci Jaroslav Milfajta, který v setu geometrických průhledů účelně dotváří akci a rytmus inscenace. Od kostýmů Andrey Kučerové se jistě očekávalo, že dobarví mozartovskou atmosféru. A divák se vskutku dočká, když například ve scéně Kouzelné flétny defilují nápadité fantaskní figurky.
Na českém debutu muzikálového Mozarta je vůbec nejcennější, že se v Městském divadle odehrál. V porovnání s inscenací, jaká byla k vidění například při premiéře ve Vídni, rozhodně nehraje druhé housle. U tak náročného kusu je to radostné zjištění. V Brně hrají Mozarta po svém, s dostatečně vyzrálým souborem, který takto těžkou inscenaci zvládá s hrdostí. Lze to chápat i jako další příslib do budoucnosti. Vídeňský muzikál byl v posledních desetiletích rozhodně zajímavou alternativou k mnohem hlasitějším úspěchům z Londýna a Broadwaye. A v Brně tak možná načali novou etapu zajímavé práce.
 

Mozart! po 242 letech zpátky v Brně

Vítězslav Sladký 18. říjen 2009 zdroj www.musical-opereta.cz

Hned na začátku letošní divadelní sezony se Městské divadlo Brno blýsklo historicky významným dramaturgickým počinem, když jako vůbec první v Čechách uvedlo na své Hudební scéně muzikál z pera autorské dvojice Michael Kunze – Sylvester Levay. Dvojice nesmírně slavné po celé Evropě a Asii, zatím poněkud méně úspěšné na Broadwayi a téměř neznámé u nás. Pokud si běžný český divák z jejich muzikálové tvorby něco vybaví (oba jsou jinak autory desítek hitů pro nejrůznější interprety), bude to nejspíš titulní song z muzikálu Elisabeth, který kdysi nazpívala v českém překladu Zdeňka Borovce a pod názvem „Já chci být jen svá“ Leona Machálková a umístila jej jako první píseň na své album Leona – Film a muzikál z roku 1998. Bylo proto na čase absenci tak zajímavé a úspěšné tvorby na naší scéně ukončit. Pražská divadla bohužel svoji velkou šanci promarnila a dávají nadále příležitost písničkálům několika domácích autorských týmů, mnohdy nevalné produkce. Příležitosti se proto chopilo MdB a, jako již několikrát, ostatním producentům atraktivní látku obratně vyfouklo.
           
 
Mnoho let jsem slýchával: „Proč uvádět Kunzeho muzikály, tady by na ně nikdo nechodil...“ Omyl – jsou dostatečně divadelně atraktivní, řemeslně výborně vystavěné, s řadou hitů, o nichž mnohdy ani nevíme, že pochází z muzikálové diskografie. Jejich hrdinové navíc mají obvykle i historickou vazbu na českou diváckou obec – osudy císařovny Sisi zná z knih a filmů téměř každý (Elisabeth), román Živá a mrtvá Daphne du Maurier patří mezi skvosty romantické literatury (Rebecca) a Wolfgang Amadeus Mozart (Mozart!) pobýval nejen v Praze, ale jako dítě rovněž na Moravě. Biskupská Olomouc poskytla rodině azyl v době, kdy oba sourozenci, Wolfgang i Nannerl, onemocněli a byli v péči vysokého církevního hodnostáře. Jedenáctiletý komponista tam složil šestou symfonii F dur (KV 43), zvanou Olomouckou. Na Štědrý den se Mozartovi octli v Brně a 30. prosince 1767 vystoupili dokonce „zázrační sourozenci“ na koncertě v tehdejším městském divadle na Zelném trhu. Z tohoto pohledu se vlastně Mozart vrací na místo činu po 242 letech...
           
 
Kunze s Levayem nepíší „lyrikály“, jak je na naší scéně obvyklé. Sami se nazývají tvůrci „drama-muzikálu“, přičemž toto označení není až tak synonymem dramatu jako takového, ale spíše dramatické stavby díla. Překvapivě jejich tituly, většinou reflektující skutečnou historickou postavu, nejsou biografické a sledují jen určitou životní linku zvolené osobnosti za pomoci nápaditě napsané dějové osy. Michael Kunze jakoby sám vytvořil osobitý autorský styl, když titulní hrdiny téměř pokaždé konfrontuje s postavou imaginární nebo smyšlenou. V Elisabeth je tímto partnerem i protipólem císařovny Alžběty atraktivní Smrťák (nebo vlastně Osud?), v Marii Antoinettě „dítě revoluce“, chudá Margrid Arnaud a v Mozartovi „dokonalost“ ztělesněná figurkou porcelánového Amadé. Je to neokoukané a chytré. Přitom v Mozartovi Michael Kunze například absolutně ignoruje jeho známý (a možná až zbytečně zveličovaný) souboj s Antoniem Salierim, svým skladatelským konkurentem. Snad pouze jako zkoušku divácké pozornosti, vsunuli tvůrci muzikálu Salieriho mezi sboristy na počátek prvního i druhého dějství. Symbolizují tím snad nesrovnatelný generační význam tvorby obou rivalů...? Ve zvoleném konceptu nám líčí Mozarta především jako člověka – geniálního, ale zranitelného, zneužívaného, zamilovaného, neposlušného, jako superhvězdu, snílka i hráče...
           
 
Netřeba zastírat, Elisabeth, první muzikálový megaúspěch Kunzeho s Levayem, je hudebně nápaditější a bohatší. Rovněž označení „rockový muzikál“ není zcela přesné – za rockový lze považovat pouze part Wolfganga Amadea, a to ještě v rámci tohoto žánru v té něžnější poloze. Jinak je partitura spíš popovou operou. Svou formou se muzikál blíží, opět jsem přesvědčen, že úmyslně, Singspielu, který se vyvinul právě v 18. století jako forma opery, jenž obsahuje zpěvní čísla doplněná kratšími recitativy. Ač pár hudebních čísel reprezentuje trochu univerzální „německý popík,“ naprostá většina z nich je naopak velmi vydařených, melodicky vděčných a dobře zapamatovatelných. Mezi strhujícími sborovými scénami vyniká hned ta první, „Jaký to syn“, která plynule navazuje na prolog, jehož součástí je i závěr 3. variace D-dur pro klavír z odkazu slavného Amadea a motivicky se v muzikálu ještě opakuje. Ve sborech druhého jednání lze vyčíst i gospelové prvky. Ze sólových písní pak jistě zaujmou árie samotného Mozarta, jeho otce Leopolda nebo překrásné vyprávění Baronky von Waldstätten, v kontrastu s kuplety rodiny Weberových a Emanuela Schikanedera. Samozřejmě jsem několikrát zaslechl otázku, zda by v díle neměla zaznít Mozartova hudba masivněji, ale nenacházím k takové samoúčelnosti důvod – divák jde přece na Levaye, nikoli na Mozarta.
           
 
Inscenačnímu pojetí se již věnuje v obsáhlé recenzi náš stálý spolupracovník doc. Peter Stoličný. Proto jen ve stručnosti. Režisér Stano Slovák i oba výtvarníci dílu znamenitě posloužili v tom dobrém slova smyslu, bez často viděné osobní exhibice. Všechny scény jsou vystavěny velmi pečlivě a účelně. Stanislav Slovák se ve spolupráci s choreografem Igorem Barberićem zbavil nálepky režiséra poněkud statických obrazů a oba nevídaně rozhýbali jak představitele hlavních rolí, tak rozsáhlou company. Oproti vídeňské verzi se brněnská inscenace dočkala několika drobných úprav, kdy byla například píseň Schikanedera posunuta do druhého dějství a reminiscence na Mozartovo Requiem logicky až do závěru hry – je přece všeobecně známým faktem, že jej předčasně zesnulý skladatel už nedokončil (zemřel v pouhých pětatřiceti letech, údajně na zánět ledvinové pánvičky, ač se dlouho spekulovalo, že byl otráven Salierim).
           
 
Další devizou inscenace je pak její výtvarné řešení, nepostrádající logiku, půvab i vtip (Andreou Kučerovou skvěle okostýmovaná krátká pasáž z Kouzelné flétny). Scéně Jaroslava Milfajta zcela logicky dominuje červená, nejoblíbenější barva interiérů z doby klasicismu, a nejen jich – i samotný Mozart je na řadě dobových obrazů zobrazen v červeném kostýmu. Kukátkové proměny pak dávají nový prostor divákově obrazotvornosti.
           
 
Naprosto přesvědčivý výkon během druhé premiéry podal pod taktovkou dirigenta Františka Šterbáka orchestr MdB. Zmíněný dirigent je také podepsán pod celým hudebním nastudováním, které ještě dozoroval Caspar Richter, znalec Levayovy hudby a až pedantský „technik“ mezi dirigenty. Snad největší pochvalu ale tentokrát zaslouží sbormistr Karel Škarka, který ve značném časovém presu dovedl sbor k velmi preciznímu provedení, company během druhé premiéry zazpívala part s obtížnými nástupy a nelehkými vícehlasy opravdu znamenitě a s vybroušenou dynamikou.
           
 
Během druhé premiéry dostal v titulní roli příležitost Aleš Slanina, do té doby představitel spíš menších rolí, nepočítáme-li Fernanda z operety Mamzelle Nitouche a Prince ve Sněhurce. Zdánlivě riskantní volba se ukázala dobrým tahem – zmíněný herec zvedl hozenou rukavici a překvapil nejen velmi solidním pěveckým výkonem, ale zejména skvěle zahranou plejádou emocí v hávu rozpustilého a přidrzlého puberťáka. Svým scénám odevzdával nezdolnou energii a téměř neustálý pohyb. V úloze jeho otce Leopolda se představitel Michal Šebek, který vládl velmi příjemným hlasem barytonové barvy, snažil se o přesně definovaný přísný výraz, ale přece jen mi přišel na Amadeova otce příliš mladistvý. Zaujaly dámy – Hana Holišová v úloze Konstancie Weberové a Jana Musilová, která opatřila roli Baronky von Waldstätten v jejím hitu „Gold von den Sternen“ kultivovaným přednesem i citem. Velmi výraznými postavami muzikálu se stali i Jiří Mach coby Hieronymus Colloredo, Lukáš Vlček jako Hrabě Arco i Milan Němec ve vděčné, byť epizodní roli principála Schikanedera. V povětšinou komicky laděných pasážích squadry Weberových diváky bavili Rastislav Gajdoš, Lenka Bartolšicová, Lucie Šauerová, Svetlana Slováková a Eva Jedličková. Dějově nesmírně důležitou postavou je mladý Amadé, porcelánový ideál, který Mozarta provází všemi zlomovými situacemi. jedná se o roli němou, tedy velmi obtížnou, navíc v Brně dostal Amadé trochu menší prostor, než v zahraničních inscenacích. Přesto jej Marek Hurák herecky charakterizuje velmi přesně a přesvědčivě.
           
 
Muzikál slavné autorské dvojice Kunze – Levay se tedy konečně, k radosti mnoha příznivců jejich tvorby, objevil na českém jevišti. Chtělo by se zvolat „pozdě“ ale přeci...!“ Zde je na místě zdůraznit přínos textaře Michaela Prostějovského, který nejenže dílo citlivě přebásnil, ale rovněž neúnavně nabízel českým producentům a zprostředkoval i finální kontakt s oběma autory, kteří navštívili v Brně 4. října nedělní druhou premiéru svého muzikálu.
           
 
Mám-li být zcela upřímný, brněnský Mozart! je v posledních deseti letech asi čtvrtým dílem na české scéně, do kterého bych neváhal investovat v roli diváka pět set korun za vstupenku. Je to brilantní kus a doufám, že snad prolomí ledy a brzy se dočkáme i Elisabeth, Rebeccy nebo Tance upírů.
 

Brněnský muzikál sklidil mezinárodní uznání

(the) 10. říjen 2009 zdroj Haló noviny

Autoři světoznámého muzikálu Mozart! osobně navštívili jeho českou premiéru, jež se v neděli uskutečnila na Hudební scéně Městského divadla v Brně (MdB). Během zcela vyprodaného představení je v hledišti doprovázel národní umělec Karel Gott.
           
 
Muzikál Mozart! je jejich třetím dílem. Premiéra se uskutečnila v roce 1999 ve Vídni. Od té doby muzikál uvedli například v Hamburku, Budapešti a Tokiu. Česká premiéra se nyní uskutečnilo přesně v den pátého výročí zahájení činnosti špičkově vyprojektovaného brněnského muzikálového divadla, jež má stále větší ohlas i v zahraničí.
           
 
„Jsem velmi rád, že toto malé jubileum můžeme oslavit tak velkým počinem, protože muzikál Mozart! si od světové premiéry před deseti roky podmanil i největší světové muzikálové scény,“ uvedl ředitel MdB Stanislav Moša. Připomněl, že za pouhých pět let zde byly uvedeny tři desítky titulů, mezi nimi například i světoznámé muzikálové hity Bídníci, Evita či Jesus Christ Superstar. Některé inscenace Brněnští inscenovali v české či dokonce světové premiéře.
           
 
Autor muzikálu Mozart! skladatel Sylvester Levay, i libretista Michael Kunze jsou s brněnským provedením svého díla velmi spokojeni. „Oba se vždy na premiérách soustředíme na reakce a emoce publika. Měli jsme pocit, že publikum od začátku do konce dokonale reagovalo, bylo vtaženo do hry, líbilo se jim to. Myslíme si, že se česká inscenace povedla,“ uvedl skladatel Levay. Zdůraznil, že Mozart! je po hudební stránce dost náročný, ale brněnský orchestr i protagonisty velmi chválil. Přijede se prý podívat i na některou z repríz, aby viděl i další alternace. Libretista Kunze zase ocenil skutečnost, že se režisér Stano Slovák s inscenačním týmem vyhnul přehnaně realistickému přístupu a popustil uzdu fantazii. Reakce publika byly vřelé, tleskalo se i během jednotlivých scén. Závěrečný potlesk vstoje trval téměř čtvrt hodiny.
 

Michael Kunze, Sylvester Levay: Mozart!

David Kroča 9. říjen 2009 zdroj Český rozhlas Vltava

V německém muzikálu Mozart! nejde o biografický příběh věhlasného skladatele, ale spíše o podobenství o střetu geniality s průměrností, jak je známe kupříkladu ze Schafferova dramatu Amadeus nebo ze stejnojmenné filmové adaptace Miloše Formana. Konkrétně se muzikál zaměřuje na vztah Mozarta a jeho ambiciózního otce, který se ve snaze vychovat génia stává doslova tyranem. Ambivalentní pojetí otcovské lásky, jež miluje i spaluje, prochází jako leitmotiv celým příběhem. Ten zachycuje skladatele od jeho prvních dětských vystoupení přes působení ve Vídni až po legendární tvorbu Requiem, během níž Mozart umírá.
           
 
Magickou atmosféru i obraznost dodává muzikálu zdvojení titulní postavy. Vedle reálné a stárnoucí postavy prochází dějem také imaginární figura „malého porcelánového génia“, dětská role, jejímž cílem je nabízet Mozartovi pohled do vnitřního zrcadla a zpochybňovat tak jeho rozhodnutí. Režisér Stanislav Slovák ve spolupráci s výtvarnicí Andreou Kučerovou prohloubil napětí mezi oběma podobami protagonisty také tím, že snový Mozart má na sobě rokokový kostým, zatímco ten skutečný dostal podobu současného mladíka, co nosí tričko a džíny, na rameni má tetování a ve vlasech dredy.
           
 
Aktuální uchopení tématu je rozhodně kladem nového muzikálu, stejně jako pokus propojit Mozartovu dobu s dneškem. Daří se to díky neotřelé choreografii Igora Barberiče, který propojil dobové figury s moderními tanečními prvky, ale i zásluhou vynalézavé scény Jaroslava Milfajta. Na soustavu posuvných opon a zástěn se promítají dekorativní a významotvorné výjevy, případně titulky s místem a datem jednání, jež usnadňují orientaci v ději. Problém vidím v tom, že jednotlivé obrazy fungují pouze jako svébytná čísla, jimž ale chybí návaznost a gradace. Slovákova režie přehledně pointuje výstupy, avšak konflikt mezi otcovskou autoritou a vzpurným mládím nechává odeznít takřka bez napětí, zkrátka předvídatelně.
           
 
Pokud jde o herecké výkony, při repríze, kterou jsem navštívil, byly vyrovnané a vskutku vynikající. V titulní roli se vedle zkušenějších kolegů Dušana Vitázka a Aleše Slaniny neztratil třetí alternující Lukáš Janota, jenž zvládá náročná písňová sóla a postavu moderního Mozarta vybavil sympatickým rošťáctvím a rockovou nespoutaností. Figuru komponistova otce ztvárňuje po zranění Jana Ježka pouze Michal Šebek – a počíná si bravurně. Jeho songy působí s velkou emocionální silou zvláště v okamžicích, kdy si Leopold Mozart uvědomuje svou vinu i dluh vůči synovi, jenž je v jeho očích stále dítětem. Z mnoha dalších rolí stojí za vyzvednutí alespoň Mozartova manželka Konstance v podání Hany Holišové, hrabě Colloredo Petra Gazdíka a přesvědčivá baronka Markéty Sedláčkové.
           
 
Mozart! se v záplavě nových muzikálů na našich jevištích neztratí. Zvláště kvůli nadprůměrným pěveckým výkonům se návštěva brněnské Hudební scény určitě vyplatí.
 
 

Klobouk dolů před Mozartem!

Peter Stoličný 8. říjen 2009 zdroj musical-opereta.cz

Nestává se tak často, aby do velkého divadelního světa prorazil muzikál, který by byl z jiné dílny, než z londýnské produkce Camerona Mackintoshe nebo z Broadwaye. Německým autorům muzikálu Mozart! se to povedlo. Michael Kunze a Sylvester Levay (první rodák z Prahy, druhý Maďar narozený v Subotici) před Mozartem už jeden společný úspěch za sebou měli – byl to muzikál Elisabeth v Theater an der Wien. Ve stejném divadle byla v roce 1999 také premiéra Mozarta a jejich posledním společným dílem je drama – muzikál Rebecca ve vídeňském Raimund Theater. Evropská jeviště postupně dobývá i Marie Antoinette, uvedená v roce 2006 v Japonsku.
           
 
Dvojici autorů, kteří předtím pracovali na různých dílech každý zvlášť, spojuje jejich společný názor na muzikálové dílo. Kunze začínal jako úspěšný textař německé pop musik a překladatel libret ke slavným Webberovým muzikálům do němčiny. Levay komponoval písně například pro Uda Jurgense, Eltona Johna a další. 20. let žil v Hollywoodu a psal filmovou hudbu. Od roku 1990 bydlí v Hamburku a věnuje se muzikálům. Oba autoři mají tedy kořeny své tvorby spojené s nejplodnějším obdobím soudobé světové muzikálové tvorby. Od Galt Mac Darmota (Vlasy) po Lloyd Webbera (Fantom opery a další) a Claude-Michaela Schönberga (Bídníci a další). Jaký je tedy onen propojovací, můžeme říci kontinuální postoj k dílu? Jde především o žánrový, obsahový přístup. Muzikál jako pokračovatel Singspielu a operety byl původně především zábavným žánrem (Loď komediantů, Hello Dolly, My Fair Lady a tak dále.) Až ve druhé vlně šedesátých let se objevuje Shakespearovsko-Bersteinovo drama West Side Story nebo Šumař na střeše Jerryho Bocka a Sheldona Harnicka. A najednou jsou zde díla, která jsou i přes nápadnou vizualizaci a taneční kreace především apelující, se silným myšlenkovým nábojem, díla, která nemají ani tak poslání bavit diváky, jako přivést k jisté anagnoris, nesouc v sobě osudová setkání v konfliktech s humanistickými ideály lidské společnosti.
           
 
Jestliže v obsahu shledáváme taková příbuzenstva, proč bychom je nenacházeli i v rovině hudební? Přiznávám, když jsem se poprvé setkal s muzikálem Evita, spor hlavní protagonistky Evity s Che Guevarou byl až příliš podobný hádavému duetu manželů Thénardiérových z Bídníků. Stejně tak nacházím více než příbuznost několika scénických hudebních „podkresů“ v Mozartovi a ve Webberových dílech. Nejdřív jsem pátral, cože bylo dříve, zda Evita, nebo původní Bídníci, hraní v Alžíru mnohem dříve, než je objevil londýnský Mackintosh (ta díla vznikla ve stejném roce.) Ale uvědomil jsem si, že nemá smysl pátrat po prvenství nějakého hudebního nápadu. Zamýšlíme se snad dnes nad tím, zda se v operetě objevil klasický valčík díky Straussovi, Kálmánovi nebo Lehárovi? Nebo snad ten valčík v operetě použil první Millöcker? Ale vždyť na tom již vůbec nezáleží...
           
 
Pravděpodobně jsme dnes svědky postupně se kodifikujícího žánru muzikálového dramatu. Proto jistá obsahová i hudební blízkost. Lze tedy snad jenom konstatovat, že muzikálová dramata mají jedinou rozdílnost, a to v kvalitě. Na jedné straně třeba česká produkce (Golem – Svobody a Zelenky, Dracula – Svobody a Borovce, Kleopatra – Davida a Borovce atd.), kde jde především o prezentaci hvězd popu, ti plní podnikatelskou pokladnu, lákají většinou povrchního a divadelně i intelektuálně nezkušeného diváka, aby viděl naživo své idoly. Chválabohu, alespoň se tak dostane do hlediště divák běžně sedící u TV seriálů! Ovšem opravdovému hudebně-dramatickému umění se tato díla jenom stěží přibližují. Na druhé straně jsou zde vyspělá díla, která nepotřebují ke svému „místu na slunci“ medializované hvězdy. Co potřebují, je vysoká profesionální náročnost všech, kteří se na realizaci podílí. A to je také případ poslední premiéry Městského divadla v Brně, kde zazněl „Mozart!“ jako třináctá česká a třicátá premiéra vůbec, za pětiletou existenci Hudební scény MdB.
           
 
Dříve než se rozepíšu o inscenaci, musím připomenout její nešťastný začátek první premiéry. Snad to bylo dílem osudu (třináctá česká premiéra), možná po prvních třinácti minutách, jeden z hlavních protagonistů, Mozartův otec Leopold, kterého nádherně hrál a zpíval Jan Ježek, utrpěl zranění: Za scénou mu uvízla noha v těžké jevištní technice (pojízdný tzv. „stůl“) a vážně mu jí poškodila (zlomenina několika prstů). Hned byl převezen do nemocnice a do dvaceti minut (ale snad jenom do třinácti?) byl na svou roli připraven výborný alternant, Michal Šebek. Ta pauza a šok diváků, když před oponu předstoupil ředitel Moša a oznámil, co se stalo, trochu narušila plynulost prvního dějství. Ale nedá se nic dělat, úrazy se občas v divadle stávají – ono celé divadlo je dost rizikové pracoviště. Je nutné se hluboce poklonit všem, kteří tu premiéru vytvořili a dohráli, že byli vůbec schopní po tom neštěstí podat tak výborný výkon. Ale to předbíhám, takže pojďme se na Mozarta! (s vykřičníkem) podívat podrobněji.
           
 
Příběh je docela jiný, než by divák očekával. Není to Shafferův Amadeus, který tak proslavil filmového režiséra Formana. Nejde o spor Mozarta a Salieriho o přízeň císaře. Více se autoři opírají o autobiografické momenty, které lze vyčíst z dopisů Mozarta jeho otci Leopoldovi a z korespondence Amádea a Konstance či Amádea a Cecílie Webberové. U nás tyto dopisy vyšly v nakladatelství Supraphon v roce 1982. Právě díky zmíněné autentičnosti se podařilo nahlédnout mnohem hlouběji do vztahů geniálního umělce a jeho rodiny, prostředí, které ho obklopovalo a především, do vztahů Amadea a jeho otce Leopolda. Genialita a průměrnost, střídmost a obscénnost, bezbřehá láska a egoistické vlastnictví někoho. Panská zvůle a závislost génia na ní. Poslušnost a revolta. Hluboká láska a povrchnost. Člověk by řekl: Samá juxtapozice. Samé protiklady. Voda a oheň, meč a chléb.
           
 
Nutno se ještě zmínit o drobnosti, která příběhu hodně pomohla. Je to postava mladičkého Mozarta, jakéhosi „porcelánového človíčka,“ který je stálým svědkem Amádeova života. A Mozart, když mu je úzko, nebo naopak abnormálně veselo, vždy, když prochází nějakou klíčovou situací, se k tomu dítěti přimkne, většinou nonverbálně komunikuje se svým alter ego. Je to šikovně vymyšlené, správně používané a významně obrazotvorné. Protože co je vyřčeno do poslední tečky, to přestává být zajímavé. A divák se v mnohých momentech ptá: Proč si Mozart toho chlapečka přivinul právě teď? Je to radost? Úzkost? Nebo snad osamělost?
           
 
Těmito otazníky se dostáváme k nastudování díla. Začíná to překladem, přesněji přebásněním libreta Michaela Kunzeho. Již téměř kmenový překladatel Městského divadla, Michael Prostějovský, to udělal opravdu citlivě, režisér měl na čem stavět. Netuším, jaký na tomto výsledku mají podíl dramaturgové, Klára Latzková a Jan Šotkovský, ale divadlo je vždy týmové dílo a tak se neptejme, kdo toho kolik udělal. Text byl připraven vzorně, stejně jako fakty naplněný bulletin, pod kterým je také podepsán pan Prostějovský.
           
 
Režisér Stano Slovák, absolvent herectví a potom režie na brněnské JAMU, má za sebou na prknech Hudební scény již třetí inscenaci. Je docela zajímavé srovnat Slovákovo herectví a režii. Jako muzikálový herec je dynamický, impulsivní, s vypracovanou pohybovou kulturou, expresivním herectvím a bohatě posazeným hlasem, se slušným rozsahem. Jako režisér je najednou jiný. Precizně se věnuje temporytmu inscenace, nikam nepospíchá, situace si vychutnává. Pokud v muzikálu Malované na skle byla jistá statičnost tak trochu překážkou, v pohádce Sněhurka již třeba jemné hrátky trpaslíků krásně rezonovaly právě díky promyšlenému tempu příběhu. V Mozartovi se ukázal naplno onen promyšlený přístup s propracovaným tempem, včetně jeho změn. Slovák sice vychází z hereckého přístupu k režii, jsouc sám hercem, ale je zároveň vnímavým dirigentem stavby mizanscén, když je to zapotřebí, nespěchá, nechá situaci doznít, aby měla odpovídající emocionální resonanci. Režii velmi pomáhá krásná a promyšlená scéna Jaroslava Milfajta. Již jsme zvykli z Městského divadla nebo i z brněnského Národního divadla, že jeho scénografie je vždy plna nápadů a především funkčnosti. Vždy dává režisérovi spoustu možností. Tak tomu je také v muzikálu „Mozart!“. Velké červené plochy se roztahují do stran i vertikálně, tvoří sérii „kukátek“ kterými vnikáme dovnitř jeviště. Stačí potom pár náznaků, abychom vnímali iluzi prostředí z období klasicizmu. Milfajtova scéna současně dává zazářit kostýmům Andrey Kučerové. Promyšlená škála barev a tvarů krásně doplňuje sytě červené pozadí pohyblivých paravánů a sufit. jediné, s čím jsem se tak docela neztotožnil, bylo současné džínové kostýmování Mozarta. Myslím, že bylo dost jiných výrazových prostředků, které by ho determinovali jako člověka z masa a kostí, jako génia a rebela, který mohl žít stejně v osmnáctém století, jako v století dvacátém prvním. Právě že to nedělá kostým, ale život. Způsob žití. Proto mi ta nadbytečná popisnost trochu překážela. Je to snad jediná výhrada, kterou ke kostýmům – tedy přesněji asi k režijnímu výkladu muzikálu, mám.
           
 
Popisovat herecké, pěvecké a taneční umění v Městském divadle v Brně je vždy „problém“. Protože člověk musí stále a opakovaně tleskat nadšením a věčně opakovaná chvála se již stává nudnou. Je tomu vskutku tak. Sborové scény v tomto muzikálu nejsou jednoduché. Proto klobouk dolů k jejich nastudování (sbormistr Karel Škarka). A to ještě museli sboristé tančit, hýbat se, v dost vyčerpávajícím tempu (choreograf Igor Barberić)...
           
 
Inscenace má dvojité až trojité obsazení, přičemž není zde nějaký klíč, že by to první obsazení bylo lepší než druhé či třetí. Počítá se s pružným výběrem protagonistů pro jednotlivá představení podle toho, jak je kdo časově vytížen, jak je disponován zdravotně atd. Práce na inscenaci byla tedy dvoj, trojnásobná, což režii život nijak neulehčilo, navíc bylo dílo nastudováno v rekordním čase. To svědčí o skutečně promyšleném managementu celého „divadelního stroje“. Klobouk dolů, klobouk dolů.
           
 
Na první premiéře jsem viděl výborného Dušana Vitázka jako Mozarta. Byl to opravdu současný kluk, rebel, drzoun a excentrický talent. O Mozartu – otci jsem se již zmínil. Protože na začátku hrál a zpíval Jan Ježek, potom po jeho zranění Michal Šebek, bylo možné porovnávat. Ježek byl robustnější. Hlasem i výrazem. Na druhé straně Šebek citlivější, s nuancemi nálad a postojů. Na tomto drobném srovnání jsme měli (bohužel kvůli úrazu) možnost vidět režijní práci Stana Slováka. On opravdu vychází z hereckého naturelu, z osobnosti herce. Netvoří postavu „přes kopírák“. Tím náročnější je práce s několika alternacemi. Další výraznou postavou byl Hieronymus Colloredo Petra Gazdíka. Má skutečně krásný hlas a sugestivní výraz. Stálicí Městského divadla jsou děvčata – vlastně dámy muzikálu. Johana Gazdíková v roli Konstance, Markéta Sedláčková jako baronka Waldstätten, Svetlana Slováková jako Josefa Weberová. Každá má jinou barvu hlasu, trochu jiné výrazové prostředky, nikdy však nezklamou, jsou své a současně bohatě naplňují své role.
           
 
V obsazení můžeme takto dál listovat a opětovně chválit. Městské divadlo v Brně nemá špatné herce. Nezná většinou falešné tóny a nemá toporné tanečníky. Je to profesionální tým, kterému v hudební oblasti „velí“ zkušení dirigenti. Na první premiéře to byl František Šterbák. V tomto díle dirigent nemá jednoduchou pozici. Typické muzikálové melodie, orchestr a sbory se mísí s klasicizmem. Nástupy zpěvních partů jsou někdy dosti nečekané, někdy je takový tercet hodně komplikovaný a divák – posluchač vnímá jenom celek. Ale muzikanti, zpěváci, dirigent? Ti musí mít ve složité kompozici jasno vždy a prvním zákonem musí být přesnost. Snad to již píši potřetí, ale opět: Klobouk dolů!
           
 
Takže se můžeme dopracovat k závěrečnému hodnocení: Muzikál, či muzikálové drama „Mozart!“, je další kvalitní inscenací Hudební scény MdB. Je také významným dramaturgickým počinem a je dobrou vizitkou startu režiséra Stana Slováka k realizaci děl tzv. velkého světového muzikálu.
     
 

Brněnský Mozart! se autorům líbil

Jan Trojan 7. říjen 2009 zdroj Právo

Autoři muzikálu Mozart! uváděného od víkendových premiér Městským divadlem Brno (MdB), libretista Michael Kunze a skladatel Sylvester Levay vyjádřili před novináři spokojenost s brněnským nastudováním.
           
 
„Je to zdařilá adaptace. Oba se soustředíme na reakce diváků, na jejich emoce. Máme pocit, že publikum od začátku do konce reagovalo, bylo vtaženo do hry,“ prohlásil Levay.
           
 
Provedení MdB v režii Stano Slováka bylo plné fantazie, skladateli se také líbil výkon ansámblu i orchestru. Oba autoři viděli druhou, nedělní premiéru. Levay se chce ještě vrátit, aby viděl jiné alternace.
           
 
O muzikálu Mozart! hovoří jako o velmi náročném, komplikovaném.
           
 
Kunze prohlásil na adresu inscenátorů: „Vy jste Mozarta znovu vzkřísili!“ A pokračoval, že publikum má jakýsi odstup k Mozartovi, zatímco tento muzikál se ke slavnému skladateli přibližuje. „Na scénu nepřivádíme génia, nýbrž člověka. A to se ve vaší inscenaci podařilo, publikum pochopilo, že génius může být někým ovládán, děje se to stále“, pokračoval spokojený Kunze.
           
 
Kunze uzavřel své vystoupení, jak uvedl, provokativním tvrzením, že totiž jedinou živoucí formou hudebního divadla současnosti je muzikál.
 

Bůh si zázrak přál, a dal mu jméno Mozart

Jiří P. Kříž 5. říjen 2009 zdroj Právo

Premiérou Kunzeho a Levayova muzikálu v rockovém hávu vystoupili v Brně z broadwayské konvence

Za odvážné považuji už nutkání pustit se do tématu Mozart! po Shafferově Amadeovi, zejména po jeho filmové verzi z dílny Miloše Formana (1982), a z ní odvozených podob určených pro hudební divadlo. Libretista Michael Kunze a jeho věrný spoluautor, hudebník Sylvester Levay, takovou troufalost našli. Oba patří ke generaci šedesátníků odkojených bigbeatovou a rockovou scénou 60. let. Jejich muzikály zřetelně opouštějí broadwayské konvence, ačkoli New York pravidelně dobývají (nejzřetelněji snad Kunzův a Steinmanův Ples upírů podle Romana Polanského). Artistní, náročný a jedinečný Mozart! se stává po Vídni, Budapešti, Hamburku a Tokiu nejnovějším hitem v Brně, a kde jinde než v Hudební scéně Městského divadla.

Muzikál trochu jinak
Nestává se často, aby divadelní premiéry navštívil jako divák mistr slavík Karel Gott. Do Brna na Mozarta přijel z dobrého důvodu. Kunze jako textař je strůjcem jeho božské dráhy v Německu – od Lady Karneval až po Včelku Máju.
Ještě jeden faktor povyšuje Kunzeho a Levayova Mozarta! na muzikálovou událost roku. Z němčiny do češtiny převedl dílo Michael Prostějovský, který ve shodě s artistní linií současného nejúspěšnějšího kontinentálního autora hudebního divadla znovu dokázal, že muzikálový text má být básnickým dílem. Za všechny argumenty jeho Jesus Christ Superstar, Evita, Kočky, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť...

Autoři sami nešetřili chválou. Brněnskou premiéru označili za jednu z nejlepších. Diplomaticky tak potvrdili fakt, že nejvýše sami staví verzi japonskou. Tam se ovšem muzikálu vystupujícímu z komerčního jezera hudební Ameriky, věnují dlouho a systematicky. Na úchvatnosti, u nás zatím těžko dostižitelné profesionalitě brněnského muzikálu, který Městské divadlo katapultoval do Evropy, má lví podíl vyzrálá, v prolínání obrazových vrstev náročná režie Stanislava Slováka a invenční, možností příkladně pohybově vycepovaného hereckého souboru dokonale využívající choreografie Igora Barberiće.

S rockovým žánrem celku souzní také kostýmy Andrey Kučerové – od buřičské protest image titulní postavy až k výtvarně zdařilé stylizaci rokokového Salcburku a Vídně. A v protikladu nevídaně jednoduchá scéna Jaroslava Milfajta s ornamentálním videoprojekčním zdobením Petra Hloužka...

O střetu se společností
Jeden z nejnáročnějších, ale přitom melodicky košatých současných muzikálů byl někdy nad síly jinak perfektně vyškolených herců, např. intonace Marty Prokopové (Nany Mozartová). Zato suverénně zvládli party – pěvecky, tanečně i projevem – Aleš Slanina (Mozart, alternace Dušan Vitázek, Lukáš Janota), Michal Šebek (jeho otec Leopold, alternace Jan Ježek, který se zranil na sobotní premiéře), Hana Holišová (s Johanou Gazdíkovou Konstance Weberová), Jana Musilová (s Markétou Sedláčkovou Baronka von Waldstätten...)

Kunzeho a Levayův Mozart! není konfrontací tvůrčí cesty hudebního génia. Míří k obecnému zamyšlení o touze po tvůrčí svobodě v autoritami a konvencemi ujařmující době.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací