Podivný případ se psem

Podivný případ se psem

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra30. listopad 2013
  • Délka představení2:30 hod.
  • Počet repríz57
  • Derniéra20. květen 2019

dojemný příběh o hledání

Prazvláštní detektivka současného britského autora Marka Haddona spojuje napětí, laskavý humor i silný příběh o hledání vlastních kořenů a o těžkosti lásky k postiženému dítěti tak dovedně, že byl za ni její autor oceněn v roce 2003 prestižní Whitbreadovou cenou za nejlepší britskou knihu roku. V roce 2012 ji zdramatizoval pro londýnské Národní divadlo Haddonův přítel, renomovaný britský dramatik Simon Stephens, a to s výjimečným diváckým i kritickým ohlasem. Pouhý rok po londýnské premiéře můžete zhlédnout tento nevšední příběh i vy!

Autor

  • Mark Haddon
  • Simon Stephens

Režie

  • Mikoláš Tyc

Asistent režie

Překlad

  • Jiří Josek

Kostýmy

  • Barbara  Wojtkowiak

Dramaturg

Scéna

  • Karel Čapek

Pohybová spolupráce

  • Halka Třešňáková

Scénické projekce

  • Petr Hloušek

Christopher

Siobhan

Paní Alexanderová

Shearsová, 1. hlas, Gascoynová, Žena ve vlaku, Prodavačka, Žena v parku

Roger Shears, 3. hlas, Seržant, Wise, Muž u přepážky, 1. opilec, 3. policista

1. policista, 2. hlas, Thompson, Rhodri, Elegán, 2. opilec, Muž s ponožkami, Muž s mobilem, 4. policista

Páter Peters, 4. hlas, Strýček Terry, 2. policista, Železniční zřízenec

Číslo 40, 5. hlas, Žena na ulici, Slečna v okýnku, Punkerka

SVĚT V POHLEDU MLADÉHO AUTISTY

Vít Závodský 22. duben 2014 zdroj Týdeník Rozhlas

Rok po světové londýnské premiéře uvedlo Městské divadlo Brno hru „holmesovského“ názvu Podivný případ se psem. Prozaický bestseller (2003) Marka Haddona podobně úspěšně roku 2012 zdramatizoval autorův přítel, představitel britské „cool“ linie Simon Stephens, a text pohotově přeložil Jiří Josek.
Příběh patnáctiletého Christophera s tzv. Aspergerovým syndromem, ztěžujícím postiženému s bohatým vnitřním životem běžnou sociální komunikaci i emoční kontakt s maloměstským okolím, odstartuje nález sousedčina ubitého psa. Mladíkovo úporné tragikomické detektivní pátrání postupně odhaluje nejen pachatele, ale hlavně temné stránky v narušeném vztahu jeho nepříliš věrohodně vylíčených, v partnerské i výchovné rovině selhávajících rodičů (Igor Ondříček, Alena Antalová); děj přechází do labyrintu hlavního města a po darovaném štěňátku happyendově vyústí na speciální škole v excelentní maturitu z jeho oblíbené matematiky.
Hry o šedesáti obrazech se v Městském divadle coby debutant ujal mladý režisér Mikoláš Tyc, již inscenátor dvou titulů v brněnském Buranteatru. Na výstižně geometrizující scéně Karla Čapka s různě prosvěcovanými krychlemi a projekcí si dobře poradil se složitou strukturou předlohy. V ní se svižně hrané výjevy střídají s pasážemi mladíkových deníků, čtených jeho empatickou učitelkou Siobhan (Hana Holišová). O další bezmála tři desítky figur se dělí pětice interpretů v kostýmních náznacích (Barbara Wojtkowiak). Nebezpečí melodramatického sentimentu čelí dvojdílné nastudování jak uplatněním humorných momentů, tak zejména průběžným jevištním zcizováním postav a situací.
Osou dobře vygradovaného, diváky vstřícně přijímaného večera je mimořádná kreace typově vhodně obsazeného Vojtěcha Blahuty (někdejšího Alana Stranga ze zdejšího Černínova pojetí Shafferova Equa). S odpovídající chlapeckou vizáží i opravdovostí soustředěně a citlivě, bez prvoplánovité popisnosti vystihl nejen vnější projevy Christopherovy diagnózy, nýbrž především myšlenkové a pocitové pochody talentovaného teenagera, nuceného neustále konfrontovat svůj niterný vesmír se „zákulisím“ vlastní rodiny a každodenními „nástrahami“ občanského světa, který tak ozvláštněně vnímáme právě jeho očima.

 

KDYŽ SE NA JEVIŠTI SEJDE AUTISTA A ŠTĚŇÁTKO

Luboš Mareček 14. leden 2014 zdroj Lidové noviny

Pohnutý příběh postiženého pubescentního autisty, který – ve snaze najít vraha sousedčina pudla – objeví neblahou minulost vlastní rodiny, popisuje hra Podivný případ se psem. Nyní ji uvádí činohra Městského divadla v Brně v režii Mikuláše Tyce.

Stejnojmenný knižní hit z roku 2003 od známého britského autora Marka Haddona se vloni dostal až na jeviště Královského národního divadla v Londýně. A sukces to byl i tady, inscenace se přesunula na West End a ještě pobrala sedm kategorií v Ceně Lawrence Oliviera.

O co tady jde? Christopheru Booneovi je patnáct let, má rád čísla, žije sám se svým otcem a trpí Aspergerovým syndromem. Na hlavní figuru se mladý režisér Tyc spolehl nejvíc, vše se snaží vidět zejména jeho očima a zprostředkovat tento vjem i publiku. Tento tah režii vychází právě díky přesnému soustředěnému výkonu Vojtěcha Blahuty. Herec se nespoléhá jen na svoji mladistvou vizáž, nepoužívá infantilně působící gesta, ale umí expresivně rozehrát svět dospívajícího stvoření, které se při komunikaci kupříkladu nikdy nedívá do očí, je alergické na lidský dotek a má fungující vnitřní svět. Blahutovo herecké podání je pro Tycovu inscenaci dominantní i určující. Divák ocení také ukázněné a trefné výkony Christopherových rozvedených rodičů v podání Igora Ondříčka a Aleny Antalové, která publikum na svoji stranu strhne skvěle vystavěným mnohaminutovým monologem o mateřské lásce. Velmi nenásilně a přirozeně působí v organismu křehké inscenace výkon Hany Holišové jako sedmadvacetileté a za všech okolností empatické učitelky Siobhan.
Ke kladům večera lze také přiřadit scénu Karla Čapka, který ji sestavil z kostek zevnitř proměnlivě nasvícených. Toto řešení je vlastně materializovaným světem matematiky, kterou Christopher ovládá tak, že z ní složí maturitu na zvláštní škole. Scénografie je navíc za použití projekcí ukázkou pomyslného labyrintu i přesného řádu, v němž hrdina musí žít.

Vše se slévá do velkého happy endu, kdy otrlejší divák zapochybuje, jestli už není v hájemství scenáristického kýče. K podobným úvahám ho vede chlapcův složitý návrat k milující matce, úspěšná maturita a nakonec i živé (autorem dramatizace Simonem Stephensem ale předepsané) štěňátko – ve scénáři to musí být zlatý retrívr. Takto těžená jímavost a odzbrojování publika na jeviště nepatří, napadne vás. Scénář se však sentimentu zčásti účinně brání zcizováním, kdy herci vyskakují do svých civilních figur a odlehčují kumulovaný sentiment, se kterým naštěstí umí Tyc uměřeně hospodařit. Výsledkem je emocionální, ne však přecitlivělá inscenace, jejíž diváckou recepci jistě umocní i sám humánně rozjitřený vánoční čas. Brněnský Podivný případ se psem tak stvrdil senzitivní kvality dramatického textu, aniž by je ve výsledku přešvihnul.

PODIVNÝ PŘÍPAD SE PSEM – RECENZE

David Kroča 20. prosinec 2013 zdroj ČRo3 – Vltava

Pouhý rok po světové premiéře a dva měsíce po prvním českém uvedení nasadilo Městské divadlo v Brně dramatizaci úspěšné prózy Marka Haddona Podivný případ se psem. Román, který se pyšní cenou pro nejlepší britskou knihu roku 2003, zdramatizoval Simon Stephens a na brněnské jeviště jej převedl režisér Mikoláš Tyc. Podrobnosti přináší ve své recenzi David Kroča.

Haddonův román Podivný případ se psem se ukázal jako vděčná předloha pro jevištní dramatizaci. Jímavý příběh autistického chlapce Christophera, který rád luští matematické úlohy, ale okolnímu světu moc nerozumí, nabízí inscenátorům silné emoce i dramatické konflikty. Také v divadelní adaptaci začíná hrdinovo vyprávění objevením mrtvoly sousedovic pudla. Následující pátrání po pachateli vede Christopher s nasazením, které zná od Sherlocka Holmese, svého oblíbeného literárního hrdiny. Postupně se ale dostává k tajemstvím daleko závažnějším, než je vražda malého pejska. Jde především o rodinnou krizi, která vzniká nejen kvůli obligátní nevěře, ale i pod tlakem okolností, jež postupně přináší Christopherovo postižení.

Režisér Mikoláš Tyc se soustřeďuje především na popis složitého vztahu protagonisty a jeho matky. Když chlapec zjistí, že neumřela, jak mu otec tvrdil, ale žije s milencem v Londýně, vypraví se za ní. Právě strastiplné cestování představuje vrchol Tycovy inscenace, neboť stylizovaně přibližuje principy autistického uvažování. Okolní svět se hrdinovi jeví jen jako nepřehledná směsice zvuků, hlasů a světel, což divadelní efekty na brněnské Činoherní scéně velmi názorně demonstrují. Scénograf Karel Čapek dokázal s jejich pomocí vykouzlit vlakové nádraží a nástupiště, ale také vagóny metra nebo třeba noční londýnskou ulici. Dekoraci tvoří rozmanitě uspořádané kostky, které po nasvícení evokují jak hochovu oblíbenou počítačovou hru Tetris, tak také jeho zálibu v číslech a matematice.

Roztěkanému, avšak na detaily soustředěnému vnímání světa odpovídá i zdařile využitý princip divadla na divadle. Dialogy se střídají s pasážemi, jež z hrdinových zápisků předčítá jeho učitelka v podání Hany Holišové. Všichni herci zůstávají přitom stále na scéně a jednotlivé výstupy na sebe volně navazují, někdy bez výrazných časoprostorových střihů. Pět aktérů se dokonce vyměňuje hned v několika rolích, jež jsou záměrně zcizovány nebo doslova režírovány podle přání vypravěče. Nejtěžší herecké břemeno ovšem nese představitel Christophera Vojtěch Blahuta. Z každého jeho výstupu je patrné, že se na úlohu autistického chlapce pečlivě připravil. V mluveném projevu jeho hrdina například vyniká velkým smyslem pro detaily a racionalitou, zatímco v gestikulaci je spíše nesmělý a jediný fyzický kontakt, který svým blízkým dovolí, je dotýkání se prsty na rukou. Blahutův výkon vrcholí suverénním monologem po děkovačce, při němž udiveným divákům v sále názorně vysvětlí princip Pythagorovy věty. Nelehkou úlohu dostala ovšem také Alena Antalová: musela totiž skloubit polohu milující matky a silně emocionální ženy, která vždy nedokáže zvládnout synův handicap ani vlastní slabosti.

Podivný případ se psemna jevišti Městského divadla v Brně je nesmírně potřebná inscenace. Nejde jen to, že může působit jako jakási terapie pokřivených rodinných vztahů. Její síla je také v neobvyklé vyprávěcí struktuře. Christopher zkrátka myslí jinak než většina lidí v publiku a říká nahlas i myšlenky, které si většinou necháváme pro sebe. Takový přímý pohled do vlastního nitra rozhodně není k zahození.

PODIVNÝ PŘÍPAD SE PSEM – VOJTĚCH BLAHUTA JAKO AUTISTA EXCELUJE

Kateřina Šebelová 9. prosinec 2013 zdroj www.velkaepocha.sk

Kostky, čísla a hudba nahlížejí do nemocné duše
Scéna Karla Čapka složená z kostek a čísel a v druhé půli i napodobující interiér londýnského metra je vkusně vyřešená. Díky ní a efektnímu nasvícení se divák může lépe orientovat ve spleti odlišného myšlení a nahlížení na svět očima autistického chlapce. Výbornou práci zde odvádí i elektronická hudba Lukáše Janoty (člena souboru MdB), která zmatek v hlavě mladého autisty dokonale vykresluje, a daří se díky ní dobře navodit i atmosféru hektického tempa Londýna. Obrazy se stavěním dětské železnice nebo kreslením na tabuli dovolují nahlédnout do křehkého světa myšlení autisty, a přece se nejedná o jakoukoliv črtu nebo rozbor nemocné duše. Dominantou děje je silný příběh zbavený kýčovitého sentimentu, který je přesto velmi lidský ve svém provedení.

Vojtěch Blahuta excelentní
To, na čem však inscenace stojí, je bezesporu herecký výkon hlavního hrdiny Christophera ve ztvárnění Vojtěcha Blahuty. Nutno říci, že autorský tým trefil do černého. Blahuta se svého úkolu zhostil excelentně. Každé gesto nebo slovo mu divák snadno uvěří. S lehkostí se Vojtěch Blahuta pohybuje na hranici mezi jinakostí a akceptovatelnou normou. Jistě, hodně k tomu napomáhá i klukovský vzhled a nevinnost, která z něj čiší, ale nebylo by to nic, kdyby do své role nevložil maximum. A v tomto případě se ono úsilí rozhodně vyplatilo. Blahuta působí přirozeně v nepřirozeném myšlení nemocného chlapce a v roli, kterou ztvárňuje. Ať už se jedná o přemrštěné reakce na doteky, v povídání o matematice a hvězdách nebo v komunikaci s okolím, jeho Christopher v detailech i v celku nasazuje vysokou laťku.

Samozřejmě, hlavní postava potřebuje k svému příběhu i ostatní aktéry, kteří příběh dokreslí a rozvinou. Učitelka Siobhan v podání Hany Holišové nabízí jak chápavou a naslouchající duši, tak i průvodkyni světem myšlení Christophera. Holišová předčítá zápisky z Christopherova deníku a zároveň jako by jeho hlasem promlouvala k divákovi. Tato forma ještě lépe propojuje diváka s odlišným vnímáním světa podle Christophera.

Igor Ondříček jako Christopherův otec jasně a striktně naznačuje, jak těžké je soužití s duševně nemocným dítětem, které milujeme a přitom nechápeme zároveň, protože klasická rodičovská láska zde jen těžko může najít své naplnění. Alena Antalová ztvárňující Christopherovu matku v inscenaci zase odkrývá bolestné tabu, kdy matka nevydrží tlak při výchově postiženého dítěte. Její zoufalá emotivita je ve svém podání namístě.

Pochválit však ještě musíme neuvěřitelné nasazení herců ve vedlejších rolích, kteří takřka „neslezou“ z pódia. Časté výměny převleků i rolí vhodně podtrhávají (zde žádoucí) hektičnost děje.

Zajímavosti
Herci MdB před zkoušením svých rolí navštívili sdružení APLA v Brně, které pomáhá lidem s poruchou autistického spektra. Podle jejich slov jim návštěva a setkání s lidmi trpícími autismem pomohly při jejich práci.

Inscenace Podivný případ se psem kombinuje detektivní prvky s hledáním vlastních kořenů a uplatnění v životě. Svým způsobem odkrývá témata, o kterých se v naší společnosti zrovna moc nemluví, a přitom tak činí s laskavým humorem a nadsázkou skrz leckdy až cynický projev hlavní postavy. Přesto divák může odejít pobavený a přitom začít nahlížet na svět jinýma očima. A o to možná nejen v tomto případě jde.

BLAHUTA NAŠEL VRAHA I ZDÁNLIVĚ MRTVOU MATKU

Lenka Suchá 9. prosinec 2013 zdroj Brněnský deník

Městské divadlo Brno uvedlo rok po světové premiéře hru Podivný případ se psem. Jako autistický patnáctiletý génius září Vojtěch Blahuta

Rozumí uspořádání molekul ve vesmíru, zná všechna prvočísla a hravě spočítá jakýkoli matematický příklad. V každodenním životě je ale ztracený, nesnáší dotyky a neumí projevovat city. Nejnovější premiéra Městského divadla, netypická detektivka Podivný případ se psem, převádí na jeviště příběh patnáctiletého autistického chlapce. Herec Vojtěch Blahuta jej pod vedením mladého režiséra Mikoláše Tyce ztvárnil s přesvědčivou suverenitou.

Inscenace vychází ze stejnojmenné knižní předlohy Marka Haddona, za níž jedenapadesátiletý prozaik získal cenu Nejlepší britská kniha roku 2003. Bestseller se své jevištní verze dočkal až po devíti letech, kdy jej pro londýnský Royal National Theatre zdramatizoval Simon Stephens, v České republice známý „hadivadelní“ hrou Volavky.

Po nadšených ohlasech se inscenace přesunula na West End ke každodennímu reprízování a při vyhlašování londýnských divadelních cen rekordně uspěla hned v sedmi kategoriích. Brněnské divadlo hru uvádí rok po světové premiéře, když české prvenství mu o dva měsíce „vyfouklo“ Městské divadlo Kladno.

K adaptaci tragikomického textu kombinujícího detektivní pátrání po zavražděném sousedčině psovi s odhalováním rodinné minulosti našel Stephens zvláštní klíč. Příběh autistického chlapce Christophera rozdělil mezi hrané scény a pasáže vyprávěné podle jeho deníkových zápisků. Část událostí tak předčítá na jevišti neustále přítomná učitelka Siobhan v podání Hany Holišové a stává se tedy v dramatizaci postavou, jejímž prostřednictvím Christopherův příběh nahlížíme. Nakonec se jej rozhodne sehrát i jako školní divadelní představení, čímž z Christophera učiní režiséra. Tento fakt probleskne v inscenaci i jednou vtipnou zcizovací replikou.

Z této koncepce vychází i netypická struktura vyprávění, které různě zpomalují reminiscence a dějové odbočky. Christopher v nich uvažuje nad principy vesmíru a přesnou logikou matematického světa, který ho na rozdíl od toho reálného uklidňuje.

Zatímco londýnské nastudování těží hodně z dynamické scénografie a multimediálního znázornění situací, brněnská verze víc pracuje s náznaky. Mladý inscenační tým vedený režisérem Mikolášem Tycem, který v Městském divadle Brno debutuje, se v dějově bohatší první polovině zaměřil hlavně na text. To klade velké nároky zejména na pětici herců ve vedlejších rolích, kteří se přímo na scéně postupně proměňují asi do dvacítky postav.

Teprve po přestávce, kdy se Christopher sám jen se svým krysím „parťákem“ Tobym vydává na cestu vlakem ze Swindonu do Londýna, rozpohybovali tvůrci moderně pojatou scénu k větší akci a naplno ukázali všechny technické možnosti, které nabízí. Inscenace tak získává až strhující tempo, když pomocí směsice autentických zvuků, hudby, světel a projekcí přesně navozuje odosobněné pocity, které Christopher ztracený v davu cizích lidí prožívá. Pochvalu zaslouží zachycení atmosféry londýnského metra, do detailů promyšlené rekvizity i kostýmní ukázky současné britské módy.

Sebelepší inscenační ztvárnění by se však nezúročilo, pokud by režisér nenašel vhodného představitele pro hlavního hrdinu. Vojtěcha Blahutu předurčuje pro patnáctiletého teenagera trpícího Aspergerovým syndromem navenek mladistvá vizáž. Suverénně však přesvědčil, že postavu obsáhne i vyzrálým hereckým projevem.

Blahuta brilantně zprostředkovává pocity i myšlenkové pochody postavy zřetelným vnitřním napětím, které je patrné v hlase, těkavých pohledech i nekoordinovaných pohybech dotažených až do konečků prstů. Aniž by chvilkově sklouzl ke zjednodušujícímu karikování, dává možnost přesně nahlédnout do chování lidí s tímto postižením, kteří vždy říkají jen pravdu, nedávají najevo emoce, neumějí se smát, jsou svým způsobem cyničtí a sobečtí, ale přitom velmi citliví a bystří. Vyváženou míru hereckých prostředků našli pro důležité figury rodičů Igor Ondříček a Alena Antalová (po delší době opět ve větší činoherní roli).

Inscenace Podivný případ se psem přivedla na jeviště Městského divadla Brno aktuální světový divadelní trhák a novou krev v podobě mladého inscenačního týmu. Zdařile přiblížila „rainmanovský“ příběh, který bezděčně nutí k zamyšlení i vnímavějšímu náhledu na svět okolo nás. Jen více takových christopherů, kteří nás znovu naučí vidět každodenní maličkosti až dětsky nezkaženýma očima. /Psáno z premiéry/

DIVADELNÍ DETEKTIVKA S AUTISTOU ZÁŘÍ

Jana Soukupová 5. prosinec 2013 zdroj MF Dnes

Režisér Mikoláš Tyc si pro hlavní roli autistického pubescenta Christophera vybral typově i herecky skvělého Vojtěcha Blahutu. Hlavní představitel nese totiž na svých bedrech podstatnou část vyznění dramatu, v němž Christopher při pátrání po tom, kdo zabil psa paní Shearsové, zjistí daleko závažnější věci o své rodině.

Blahuta svou postavu obdařil nejen chlapeckou opravdovostí, ale především citlivě a uvěřitelně ztvárnil jeho duševní nemoc. Díky němu do sebe všechny klady inscenace zapadly opravdu působivě.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

-->