Veselá vdova

Veselá vdova

  • Žánr
  • Scéna Hudební scéna
  • Premiéra6. listopad 2004
  • Délka představení2:50 hod.
  • Počet repríz19
  • Derniéra30. červen 2006

klasická opereta

Jednou z nejhranějších klasických operet na světě a zároveň klenotem v tomto žánru, je bezpochyby Veselá vdova Franze Lehára. Její premiéra se konala v roce 1905 a způsobila naprostou senzaci, jakou Vídeň dlouho předtím, ani potom, nezažila. Záhy se rozšířila do celého světa a ze svého půvabu nic neztratila dodnes.

Franz Lehár, vůdčí představitel stříbrného věku vídeňské operety, se inspiroval námětem z tehdejší současnosti. I když Franz Lehár si díky svým pozdějším operetám, kterým odňal tradiční happyend, vysloužil označení „génius operety v moll“, ve Veselé vdově nechal naplno rozeznít nejen veselé valčíkové i kankánové rytmy, ale ponechal jí ještě i tradiční happyend. Mnoho jejích melodií se stalo doslova operetními evergreeny, např. písně o Maximu nebo o Vilje.

Nejen díky nim, ale také díky dobře napsanému libretu, Veselá vdova dodnes baví diváky na celém světě a jejímu uvedení se nevyhýbají ani proslulé operní domy. Zárukou kvality brněnské inscenace bude bezpochyby mezinárodní inscenační tým – německý režisér Pavel Fieber, který se divákům Městského divadla Brno představil muzikálem Cabaret.

Autor

  • Franz Lehár

Režie

Překlad

Dramaturg

  • Monika Bártová

Scéna

  • Susanne Thaler

Hudební nastudování

Dirigent

Sbormistr

  • Jana Hrušková

Choreografie

Hrabě Danilo Danilowitsch

Hana Glawari

Vicomte Cascada

Kromow, velvyslanec

Olga, jeho žena

Sylviane, jeho žena

Pritschitsch, plukovník

Něguš, komorník

Sluha

Pavel Fieber oprášil Veselou vdovu.

Artur H. Maute 8. březen 2004 zdroj Onpra

Ponechal ale nezměněnu původní patinu opery Veselá vdova Městského divadla v Brně.

Socha, jež je vystavena vlivům počasí, dostává chemickými nebo korozivními vlivy jedinečný, často velmi atraktivní povrch,“ Alespoň se to můžeme dočíst v encyklopedii Wikipedia. Operety jsou takovými sochami, neboť získaly korozivními vlivy, trvajícími po celá desetiletí, zušlechťující patinu, nicméně jak léta plynula, byly odloženy do kouta a pokryty prachem. Ten, komu se podaří tuto špínu z díla opatrně setřít, může v mnoha případech poodhalit světu nádherně zachovalý povrch. Ale ten, kdo se pokouší násilně s prachem setřít i patinu, může umělecké dílo tak poškodit, že vzniklá škoda je již neodstranitelná. Jenom nemnoha restaurátorům se v dnešní době zdaří popostrčit kvalitu operety tím správným směrem. V Brně se to bezpochyby zdařilo díky režisérovi Pavlovi Fieberovi a velmi slavná opereta Franze Lehára „Veselá vdova“ spatřila opětovně světlo světa bez jakékoliv újmy. Fieberovo zpracování, role a děj byly vzaty vážně a vznikla inscenace, jež bezpochyby přivádí na jeviště věrohodně působící postavy, jež představují vrchol hereckého umění, nikoliv jenom jakési zpívající karikatury, jež jsou často v módě v dnešních dnech, postavené na troskách oblíbené operety minulosti. Na pomoc přichází také - když odhlédneme od dosti nešťastně oblečených tanečnic - zdařilé kostýmy navržené Andreou kučerovou, jež napomáhají přenést znovuvzkříšené kouzlo operety do řad diváků. Jevišti dominuje gigantická krinolína, jež nahoře přechází v těsný živůtek. Tento obří šat, jenž se v prvním dějství vznáší nad jevištěm jako groteskní baldachýn, plní v dalších dějstvích, spouštěný z provaziště, otevřeně nebo skrytě, celou řadu rolí, jež jsou spíše dekorativní povahy. V druhém dějství se například podivujeme, že obří šat, plnící úlohu stanu, není současně použit i jako altán pro milostný pár; na místo toho prochází Rosillon a valencienne skrz a mizí z nejasných příčin v pozadí jeviště. Obě strany jeviště jsou dekorovány naznačenými malbami, jejichž stylové zařízení by se asi blížilo kuriózní směsici expresionismu, Belle Époque nebo dadaismu, a jež tvoří podivuhodný, skoro surrealistický protiklad ke zmiňované krinolíně. pod vedením Caspara Richtera nám předvádí orchestr Městského divadla nesmrtelné melodie strhujícím a zvukolibým způsobem. Zvlášť úspěšný je Richter v udržování akustické rovnováhy mezi zpěváky na jevišti a zvučnými tóny zaznívajícími z orchestřiště. Závěrem nezbývá než konstatovat, že první krok Městského divadla v Brně od činohry a muzikálu k operetě nám dává naději zhlédnout další zajímavé inscenace z tohoto žánru. Držíme Stanislavu Mošovi palce, aby nám mohl představit další dobrodružství z té kouzelné země.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací