vaudeville o třech dějstvích
Katajev napsal hru o mládí, nevázanosti a všeobjímající lásce a o tom je také představení kazaňského divadla. Scénograf Alexandr Patrakov vystihl velmi přesně charakteristické znaky epochy: otáčející se rudá hvězda a objekt připomínající fragment lodi se zářivě rudými plachtami. Máme před sebou narážku na budoucnost, kam směřuje koráb tvůrců nového života. Autor i režisér záměrně drží tyto ideály v rovině každodenního života: v představení ani ve hře není ani stopy po ideologizaci. Tím, co zde podněcuje hrdiny, jsou pocity. Je to dokonce spíše změť pocitů, v nichž je zpočátku těžké se vyznat, ale mladým se to dá odpustit. City jsou upřímné, a to je to nejdůležitější.
Centrem pozornosti příběhu jsou dva mladé manželské páry: Vasja (Ilja Slavutskij) a Ljudmila (Jelena Rjašina), Abram (Marat Golubjev) a Toňa (Nadežda Ješkiljeva). Páry se rozpadají, vznikají z nich nové, ale nepociťujeme ani náznak jakékoli lehkomyslnosti ve vztazích. Milostný cit, který mladí lidé prožívají, je čistý a vznešený.
Vaudeville je na první pohled lehký žánr, ve skutečnosti je ovšem velice obtížný. K jeho předvedení je třeba nespoutaného hereckého a režisérského „instinktu“. Nové představení umělců kazaňského divadla, které doplňuje působivá hudba Stefana Valdobreva a stylové kostýmy Mariny Marjanič, která vycítila psychologický podtext každé scény, tento „instinkt“ nepostrádá.
Když odcházíme z divadla po zhlédnutí „Kvadratury kruhu“, svět je lepší a je v něm méně problémů: musíme si někdy odpočinout od jeho složitosti. A když se přátelé zeptají, o čem bylo představení, je snadné odpovědět: o lásce. Básník měl pravdu, když řekl, že „láska je jediná novinka, která je vždycky nová“.
