Straussův Netopýr suverénně ovládl muzikálové jeviště
Tomáš Hejzlar 7. únor 2005 zdroj Haló noviny
Jistě nikdo netušil, že za necelý rok se brněnská zpěvohra po svém přesazení do svazku Městského divadla Brno vzmůže způsobem vskutku nečekaným. Nynější nastudování Netopýra je od loňského umělecky nevkusného operetního kýče diametrálně odlišné: hudebně i pohybově se vymanilo z krunýře staromilského cítění operetního žánru do podoby, která může být životná i po další desetiletí. Zdá se tedy, že opereta není jen pouhým mezičlánkem mezi mozartovským singspielem a novodobým muzikálem, ale tvoří osobitou a svébytnou kapitolu ve vývoji hudebně dramatických forem.
Už samotný nový překlad I. M. Milešovského v úpravě Petra Kracika a hostujícího režiséra inscenace Pavla Fiebera svědčí o modernějším přístupu. To potvrzuje i přebásnění zpěvních textů Miroslava Homolky. Tento trend, jakkoli jej mohou milovníci tradicionalistických verzí vnímat jako necitlivý zásah do zvyklostí, je pozitivní - neustále vláčet dnes již neživotné verze někdejších českých překladů je v moderní době nelogické.
Pavlu Fieberovi se to zdařilo snad i proto, že prostředí a možnosti brněnského Městského divadla důvěrně zná (kromě Veselé vdovy zde už nastudoval úspěšný muzikál Cabaret). K nynější akceptovatelné realizaci výrazně přispěla scéna navržená Christianem Floerenem. Funkční, nikoliv předimenzované využití točny výrazně napomohlo zrychlení dějového vývoje. Nevím však, zda diváci v prvních řadách hlediště nemají během úvodní části zhoršenou kvalitu sledování, jestliže se děj zpočátku odbývá převážně v horní části dvoupodlažně řešené scény. Také kostýmy Andrey Kučerové odpovídají modernějšímu pojetí: přestože respektují dobovou atmosféru, nepůsobí už „operetně“ archaicky a málo přesvědčivě, tedy spíše jen s ohledem na divadelní efekt. Předností brněnského Městského divadla je už tradičně složka choreografická - také tentokrát pod vedením Vladimíra Kloubka aktéři jen monstrózně nepřešlapují v operetních pohybových manýrách, ale chovají se bezprostředně, místy dokonce až s moderně vnímanou muzikálovou spontánností.
Dirigentské taktovky se ujal Jiří Petrdlík; oproti loňské premiéře Veselé vdovy, kdy převažoval zřetelně laxní postoj orchestru, se zvukovost tělesa výrazně zlepšila.
Výrazný pokrok je zřetelný také ve sborových partiích - tam už se opravdu akčně něco děje, jednotliví sboristé nezůstávají jen topornými součástmi statického vývoje, ale naopak herecky prociťují své poslání. Hudební příprava přinesla kýžené plody!
Brněnští tvůrci připravili pro většinu rolí alternace. Roli Gabriela von Eisensteina budou ztvárňovat Petr Gazdík a Bohdan Petrovič, neméně poživačnou Rosalindu Yvetta Tannenbergerová a Magda Vitková, roli ředitele věznice Franka nastudovali Andrej Beneš nebo Ladislav Mlejnek. Prince Alexeje Orlofského ztvárňuje střídavě Naďa Bláhová s Janou Botošovou, bonvivánského zpěváka Alfréda Róbert Remeselník a Richard Samek. Do rolí notáře Falkeho byli obsazeni Igor Ondříček a Jakub Tolaš, advokáta dr. Blinda představují Miloslav Čížek či Radim Sasínek. Z těch docela nejmenších nelze pominout postavu Dozorce: jejich představitelé - Erik Pardus či Jan Mazák - jim v druhé části večera skýtají patřičnou míru zdravého spontánního herectví.
Při premiérovém uvedení na mne aktivním přístupem k pojetí role nejvíc zapůsobil Petr Gazdík. Oproti dosavadním představitelům tohoto sukničkáře ho necítí jen jako jevištního odosobněného chlípníka první třídy (což však nezastírá), ale spíše jako „člověka z davu“, jakých je i v naší době nespočet. Civilnější charakter sice u ortodoxních zastánců operetního klišé může působit negativně, ovšem právě takové vnímání operety jako zpodobení lidských charakterů v nadčasovém horizontu je fenomén, který by neměl být v současnosti opomíjen. Gazdíkova role je nesnadná, ale představitel se jí zhostil stejně dobře, jako třeba Yvetta Tannenbergerová. Tu lze považovat v operetní sféře za plnohodnotnou nástupkyni takových osobností, jako byly kdysi Milada Šubrtová či Pavla Břinková. Tannenbergerové skvělý pěvecký potenciál z operního světa je transformován do operetního „cukrkandlu“ s dokonalou samozřejmostí. A do třetice toho nejlepšího: Jana Botošová ve své „kalhotkové roli“ Orlofského zaujala skvělou mimickou pregnantností a působivou nonšalantností. V malých rolích - jako obvykle - zaujal skvělou mírou bezprostřednosti Erik Pardus: matně jsem si při jeho výkonu vzpomněl na někdejší mistrovství Karla Effy. A přitom se o tomto komikovi burianovského rodu v Praze (natož v česky psaném tisku) téměř vůbec neví!
Oproti loňskému zklamání při Veselé vdově jsem se při Netopýrovi vznášel společně s ním takřka v jevištním nebi. Vida, co lze za rok při poctivé umělecké práci překonat a vykonat!
Netopýr uvízl mezi pokusem o parodii a solidní podívanou
Simona Polcarová 1. prosinec -1 zdroj Rovnost
Potřetí po přesunu souboru zpěvohry pod svou střechu sáhlo Městské divadlo Brno po operetním žánru, podruhé s hostujícím německým režisérem Pavlem Fieberem (Cabaret, Veselá vdova). Oblíbená opereta Netopýr s řadou líbivých melodií a party takřka operních rozměrů měla premiéru na Nové scéně v sobotu 29. ledna.
Po vnější stránce představení splňuje, co by člověk od velké revuální operety očekával - hýří barvami, má okázalou výpravu (Christian Floeren j.h.), honosné, i když poněkud stylově nejednotné kostýmy (Andrea Kučerová), dobrý zvuk orchestru (pod taktovkou Jiřího Petrdlíka) a hostující operní hvězdu - Yvettu Tannenbergerovou - v jedné z hlavních rolí.
Celý večírek s bálem Fieber vykládá jako Falkeho-Netopýrovu hru, ušitou na von Eisensteina, což by vysvětlovalo, proč jsou někteří herci špatní. Ovšem přílišný patos a přehrávání se objevuje i v rádoby reálných scénách v příbytku Eisensteinových, obzvláště při výstupech s komornou Adélou a Rosalindiným ctitelem Alfrédem.
Na druhou stranu lze jako plus k dobru Netopýrovi přičíst výbornou Yvettu Tannenbergerovou jako Rosalindu (alternuje ji Magda Vitková), vynikající po pěvecké stránce a herecky zdatnější v ironických pasážích, i neodolatelnou opileckou kreaci Erika Parduse (alternace Jan Mazák) v úloze vězeňského dozorce Frosche, v němž herec smísil svůj talent pro komično i improvizaci a s nonšalancí přidal ještě špetku ze švejka.
