Otec

Drama o lásce k otci i ztrácení sebe sama

(…) Titulní postavu ztělesňuje dlouholetý člen souboru Jan Mazák. Jeho André je sympatický starý muž, který se ze soběstačného štramáka postupně mění v dezorientovaného bezbranného človíčka. Mazákův projev nabízí bezpočet rozmanitých hereckých poloh, které se vzájemně proplétají a gradují. Jeho herectví je zároveň naplněno lehkostí a křehkostí. Divák mu věří každé gesto, pohled i pohyb. Další postavu představuje Andrého dcera Anne v podání Aleny Antalové. Z Anne vyzařuje nepodmíněná láska k otci a porozumění pro všechny jeho excesy.Další postavy sekundují či rozbíjejí chronologii děje svými výstupy, opakujícími se situacemi, které matou diváka stejně jako Andrého klame jeho paměť.

Nastudování nabízí několik významových poloh. Publikum sleduje v přímém přenosu postupující nemoc, jak se vyvíjí a co s sebou nese pro pacienta a jeho blízké. Další rozměr vypráví o bezbřehé lásce dcery, která je ochotna obětovat vlastní život, soukromí i partnerský vztah pro člověka, který není schopen to docenit, protože se zmítá mezi minulostí, současností a fikcemi.

Scéna Emila Konečného vytváří prostor ohraničený bílými stěnami. Na začátku je v něm instalován nábytek, obrazy a další vybavení bytu. To však spolu s Andrého pamětí postupně mizí do provaziště, čímž se mění i místa děje.(…) Gazdíkovo pojetí se od francouzského i dosavadních českých zásadně liší přidáním bezejmenné postavy (On). (…) Ve středu scény stojí velký jídelní stůl jako hlavní komunikační prostor. U něho celé představení takřka nehybně sedí již zmíněný On v podání pianisty Tonyho Marka. On se po celou dobu prakticky nehne z místa, pouze chvílemi „promlouvá“ tóny živé hudby. Marko ji skládal na základě pocitů odrážejících jednotlivé situace a na jevišti ji hraje na klávesy skryté ve stole. Žánrově se jedná o zvuky, tóny a jazzové improvizace. Hudební složka v této podobě představuje jedinečný element podkreslující a umocňující celkovou atmosféru dění i emotivní rozpoložení hlavní postavy. Celou inscenaci dokreslují civilní kostýmy Elišky Lupačové Ondráčkové. Ty svým stylem a barvou dokreslují charaktery jednotlivých postav.

Brněnské nastudování nabízí zajímavý exkurz do života současných rodin. Otevírá téma pomoci seniorům, kteří se potýkají s nemocemi a stářím, zaneprázdněných potomků i odborníků, kteří mají pomoc v popisu práce. Divák odchází z divadla nikoliv zdeptán, ale obohacen o nové zkušenosti, pohledy i situace, které se před ním možná jednou objeví a bude se jim muset postavit.

Otcovská bilance Zahálkova Zellera

(…) Musí se nechat - po pěti českých a moravských nastudováních Otce v překladu Michala Zahálky nakonec přece jen nejvíc mrazí ze šestého v Gazdíkově inscenaci v brněnském Městském divadle. Roli Andrého svěřil režisér sedmašedesátníkovi Janu Mazákovi. (…) Mazák je trestí všech dosud v Česku viděných postav ze života odcházejícího Otce Andrého. Možná přibyla vroucnost, s jakou se ve chvílích jasnějšího vědomí snaží zvrátit stavy nevědění, zapomínání, bludných představ, záměny osob, pramenící v popletenosti a v nemocné duši zveličující křivdy.

(…) Roli jeho dcery Anne jako z partesu tvoří jedna z mnoha nositelek Thálie v MDB, Alena Antalová.

(…) Oproti předloze je na jevišti takřka nepřetržitě přítomen také On, sedmá postava dramatu, Zellerem nenapsaná: Tony Marko u kláves živého improvizačního hudebního partu, jehož je s Gazdíkem spolukonstruktérem. Chceme-li, jednou v roli duté vrby, polykačky vzdechů, podruhé jako tvůrce nálady, atmosféry, potřetí coby element komentující dušezpytná napětí i emoce bortících se vztahů.

Tragikomický obraz skutečného života

Městské divadlo Brno uvedlo sedmou premiéru letošní sezóny. Do repertoáru zařadilo hru francouzského dramatika Floriana Zellera Otec v překladu Michala Zahálky, která se na českých jevištích dočkala již šesti nastudování. Text skýtá velkou příležitost pro herce, jehož divadelní žargon nazývá doyenem souboru. A poněvadž jím tato brněnská scéna disponuje, nasazení hry bylo logickou dramaturgickou volbou. Jan Mazák svěřenou příležitost využil maximálně a podává jeden ze svých nejlepších výkonů za poslední roky.

Dramatik Florian Zeller je na jednu stranu autorem hojně uváděných chytrých bulvárních komedií Lež, Pravda či nejnověji Dejte mi všichni pokoj, nicméně na druhou stranu se věnuje náročnějším tématům, které dokáže vhodným způsobem zpracovat i pro mainstreamového diváka. Mezi druhou skupinu her patří jeho text Otec, který nahlíží na problematiku Alzheimerovy choroby optikou nemocí postiženého člověka. I z toho důvodu je jeho struktura náročnější na pozornost a divákovi zpočátku několik minut trvá, než daný koncept prohlédne a začne se v ději orientovat.

Zásadní roli v tomto směru hraje role režiséra. V brněnské verzi vsadili na Petra Gazdíka, který spolu s obsazením vytvořil výsostně hereckou inscenaci, jíž dominují výkony Jana Mazáka v titulní roli a Aleny Antalové coby jeho dcery. 

(…) Mazákovo ztvárnění Andrého, u něhož dochází k postupnému progresu nemoci, je velmi působivé a nabízí spoustu nejjemnějších detailů, kterými obohacuje postavu, čímž působí její „vyrovnávání“ se s diagnózou o to autentičtěji. Nejsilnější scény hra, potažmo inscenace nabízí ve fázi, kdy je André ještě schopen rozpoznávat realitu, ale přitom již přestává poznávat své nejbližší. Jan Mazák používá nepřeberné množství výrazových prostředků, v nichž se mísí zmatenost, naštvanost, agrese, ale i jistá štramácká lišáckost, kdy se v něm probouzejí dávno pozapomenuté tóny flirtování. Mazákovo komplexní uchopení postavy patří dle mého názoru mezi nejvěrohodnější herecké výkony právě probíhající sezóny.

Alena Antalová v roli Andrého dcery Anne drží se svým hereckým kolegou krok. V jejím podání se krutě mísí všechny emoce člověka starajícího se o milovaného nemocného rodiče. Na jednu stranu ho opečovává, snaží se mu poskytnout veškerý komfort, občas je sice podrážděná, i když si uvědomuje nesprávnost takových pocitů, a poté trpí výčitkami svědomí nejen kvůli svému nezvládnutému chování, ale také proto, že chce i nadále žít svůj život bez sebeobětování se. Velmi niterně ztvárněné ve všech výše uvedených polohách.

V přesvědčivé zkratce zhmotňují ostatní figury Viktor Skála, Milan Němec či Kristýna Daňhelová, jež se blýskne především v seznamovací scéně s pacientem. Připsanou postavu zvanou On vytvořil Tony Marko, jenž zčásti tvoří živý hudební podkres vypjatých situací a zároveň se stává možná mladým alter egem Andrého, který došel na konec své životní pouti.

(…) Přestože nejde o téma nikterak veselé, z nastudování Městského divadla Brno neodcházíte s depresí. Tvůrci totiž namíchali koktejl veskrze tragikomický, jakýsi odraz skutečného života…

Odcházení zaživa, kde není místo pro smích

Téma stařecké demence, případně Alzheimerovy choroby, a tragická fraška? Lze tak označit hru Otec francouzského dramatika Floriana Zellera, která obešla celý svět, filmová plátna i česká jeviště, aby v režii a úpravě Petra Gazdíka připutovala na jeviště Městského divadla Brno (MdB)?

Těžko říci, zda by se toto označení mohlo užít u dalších četných inscenací příběhu osmdesátníka Andrého, z jehož fatálně zmateného úhlu pohledu se na scéně odvíjí příběh ovlivněný jeho nemocí, ale v MdB toto označení neplatí. V poměrně drsně i přesně zprostředkovaném vykreslení oné choroby lze spíše najít její medicínskou ilustraci než cokoliv, čemu by se dalo smát.

Což vůbec neznamená, že by se k textu tohoto celosvětově hojně uváděného autora mělo přistupovat jinak. Ale divák by s tím měl počítat. Opravdu jej většina pasáží citelně zasáhne a některé nejspíš i rozbrečí, než že by se jimi bavil. Což by také mohlo být patrně jedinou zásadní výtkou: že totiž při převedení podobného tématu na scénu jde o uměleckou sázku na jistotu a možná i jisté citové vydírání diváka.

Na opačnou stranu vah je ovšem třeba přihodit skutečně velmi zdařile napsaný a vygradovaný obraz toho, co se děje v mysli demencí či Alzheimerem stiženého otce. I co tento postupný duševní rozklad způsobuje jeho pečující dceři, jejím partnerům a otcovým opatrovnicím. Což v brněnské inscenaci velmi zdařile dokresluje Gazdíkova režie i dramaturgie Kláry Latzkové a také postupné „odebírání“ takřka všech prvků scény Emila Konečného. Dění navíc podtrhuje hudba Tonyho Marka, který coby jakýsi jinak zcela tichý a neúčastnící se deus ex machina po značnou část hry hraje doprovodnou hudbu na klávesy přímo v centru jeviště.

Klíčová je zde ovšem úloha ústřední dvojice – otce Andrého a dcery Anne. Pro herce by mělo jít o dar svého druhu, protože zde můžou projevit hodně z vlastního naturelu. Ačkoliv je možné představit si dramatičtější ztvárnění, Jan Mazák svého otce nehraje vůbec špatně. Jeho víceméně dobráckému, jemnějšímu výkonu je pak totiž zcela možné uvěřit postupně přicházející hrůzný děs pramenící z už zcela vykolejené mysli, stejně jako pečující dceři v podání Aleny Antalové její strašlivý smutek ze zaživa odcházející osobnosti otce i pocit, že je také v pasti. A její takřka smrtelnou únavu.

Zobrazit další fotografie