Sbohem, lásko

William Saroyan, americký autor arménského původu, je u nás známý především poetickou prózou Tracyho tygr, která patří mezi nejoriginálnější a nejobdivovanější díla dvacátého století. Jeho divadelní hra Jeskynní lidé (známá u nás spíše pod názvem Divadlo svět), kterou nově uvádíme pod názvem Sbohem, lásko, bývá na poli divadla hodnocena podobně.

Základním tématem Saroyanovy hry je lidský kontakt a potřeba lásky: v sále starého divadla určeného k demolici se náhodně sejde různorodá skupina lidí ocitnuvších se na samém okraji života i společnosti. Jsou to lidé, kteří přišli úplně o všechno, kromě toho nejcennějšího: být lidmi. A tak se v polorozbořené divadelní budově těsně před jeho definitivním zánikem odehrává velkolepé divadlo života, opakující nevědomky prastaré lidské rituály, na něž si člověk vzpomene zpravidla až tehdy, když je mu nejhůře. Teplo držících se lidských dlaní naposledy rozehřeje zaprášené jeviště starého divadla a prozáří bezcitnou prázdnotu mlhavým příslibem budoucnosti. Velkolepá a dojemná jevištní metafora o údělu moderního člověka, o tom, co je to vlastně člověk a jak malé (nebo velké, záleží na úhlu pohledu) jsou jeho potřeby, ale také o divadle v nás a o nás v divadle, je uváděna v překladu Jiřího Joska.