Čekání na Godota

Čekání na Godota

  • Žánr Činohra
  • Scéna Činoherní scéna
  • Premiéra4. říjen 2003
  • Délka představení2:25 hod.
  • Počet repríz36
  • Derniéra22. březen 2007

Evangelium podle Becketta

Cosi jako hru, která se nejhlouběji dotýká podstaty lidského údělu, představuje Beckettovo Čekání na Godota. Sám autor označil svoji nejslavnější hru za „ďábelský western“. Poté, co obešla celý kulturní svět, dostalo se jí uznání jako jednomu z nejgeniálnějších dramatických výtvorů našich časů. Beckettův přínos divadelně dramatické kultuře je stejně přelomový a zásadní, jako byl v jiných oblastech uměleckého tvoření přínos Kafkův, Apollinaierův, Joyceův nebo Janáčkův a Picassův.

Autor

  • Samuel Beckett

Asistent režie

  • Mgr. Blanka Fišerová

Překlad

  • Karel Kraus

Dramaturg

Výprava

Odborná spolupráce

  • Viktor Kudělka

Vladimír

Estragon

Dítě

Jak se s Polívkou čeká na Godota

Zdeněk A. Tichý 19. listopad 2003 zdroj Naše rodina

Vyprodáno. Výmluvné sdělení, které se můžete pravidelně dočíst prakticky u všech představení Městského divadla Brno. Scéna, v jejímž čele stojí režisér Stanislav Moša, se přitom těší přízni nejen domácího publika. Zájezdy po řadě evropských zemí patří v posledních letech k „běžným pracovním povinnostem“ členů souboru. A jakkoliv k nejúspěšnějším z nabídky brněnského Městského divadla patří muzikálové tituly, své diváky zde rozhodně nepodceňují. Svědčí o tom mj. výjimečná edice programů, jež zpravidla kromě textů her obsahují i zasvěcené studie vztahující se k autorovi či k tématu inscenace, dobové dokumenty vykutané z archivů a desítky fotografií. A výmluvně hovoří především skladba repertoáru, kde nescházejí ani náročnější činoherní tituly. K takovým patřila například adaptace Bulgakovova románu Mistr a Markétka či nejnověji Beckettovo Čekání na Godota, které nastudoval režisér Zdeněk Černín v koprodukci s Divadlem Bolka Polívky.

Do ústřední dvojice tuláků Vladimíra a Estragona čekajících marně na opuštěném místě na příchod záhadného Godota obsadil Zdeněk Černín dvojici herců, kteří jsou podobně jako jejich hrdinové svázáni mnohaletým důvěrným přátelstvím: Boleslava Polívku a Jiřího Pechu. A oni dva jsou také hlavním důvodem, proč se v Brně na Becketta vypravit. Inscenace totiž nabízí sice vcelku kultivovanou, ale jinak nepříliš výraznou interpretaci hry, v níž lze číst hledání paralel k současnosti. Bizarní dvojice Pozzo a Lucky - pán a sluha, v podání Zdeňka Junáka a Patrika Bořeckého, tak představuje obraz totální, sebezničující závislosti putující v bludném kruhu, před níž není úniku. Ústřední pár tuláků, jejichž oblečení pamatuje lepší časy, zase nabízí komentář k osudům lidí živořících na okraji společnosti. Text zvolna plyne a decentně ho osvěžují místa, která Polívka a Pecha rozehrávají jako skeče unavených klaunů dávno vtipkujících z pouhé setrvačnosti. Tanec s kovovým stromem, servírování mrkve a ředkve, nasazování klobouku Luckymu nebo zpěv písničky „Pes jitrničku sežral“ - v těchto etudách se prodere na povrch Polívkův temperament, který ho pudí ozvláštňovat banální situace mimicko-groteskním kořením. Teprve ve výstupech, kde Polívka a Pecha nevyhledávají v Beckettově textu zbytečné pseudosložité zákruty, se však vyloupne skutečný důvod, proč oba v Čekání na Godota vlastně hrají. Blízkost jejich Vladimíra a Estragona, chlapská důvěrnost - tvrdá i něžná zároveň, schopnost ironie i sebeironie, vzájemné shazování, zraňování a opětovné usmiřování - to vše se nedá s takovou intenzitou jen zahrát. To se dá pouze prožít.

Herecký galakoncert brněnských klaunů

Jaroslav Pokorný 9. listopad 2003 zdroj Scena.cz

Godot pošesté na českých jevištích

Přeplněné Městské divadlo Brno. Diváci v hledišti. Diváci na jevišti. Uprostřed této speciálně zbudované arény z dílny scénografa Jana Duška, pár balvanů, železný uschlý strom, kamínky vysypaná cestička a dvojice záhadných bezdomovců. Všichni v tichosti sedí a čekají. Na koho? Inu, na Godota.

Již pošesté se rozhodli čeští inscenátoři čekat. Čekat na onoho tajemného pána, jehož příchod je vždy velmi nejistý a o němž za těch padesát let, které letos v lednu uplynuly od památné pařížské premiéry, byly sepsány celé stohy teoretických spisů. Sám autor označil svoji nejslavnější hru za „ďábelský western“. Snad proto, aby se jí poté, co obešla celý kulturní svět, dostalo uznání jako jednomu z nejgeniálnějších dramatických výtvorů. Režie se směle chopil Zdeněk Černín. Již jen samo prosazení tak náročného kusu do dramaturgického plánu v dnešní době je hodno nemalého obdivu a ještě větší pochvaly. Černín navíc velmi pokorně interpretoval text. Upustil od zatěžkávající hluboké psychologie, zato však pečlivě pracoval s ostrými kontrasty smíchu a hrůzy. Divákům je tak ve výsledku nabízeno nevšední meditativní divadlo plné poezie. To vše by pochopitelně nemohlo vzniknout bez ústřední dvojice čekatelů, Vladimíra a Estragona. Ti svým čekáním na záhadného pana Godota, který nepřichází a asi nikdy nepřijde, určují běh celé hry. Oba propadlíci lidstva tak čekají a čekají, hovoří a hovoří, pohrávají si se svými nápady a opět čekají. Jen aby zabili čas. Ten jim v ústrety zažene druhou, rovněž nespoutanou dvojici - pána a sluhu, bizarního Pozza a sviňského Luckyho, a dítě, tajemný symbol naděje - stejně tajemný jako Godot sám. Právě obsazení ústřední dvojice je dalším mistrovským tahem režiséra Černína. Ten neváhal přes značně kvalitní domácí herecký potenciál přizvat ke spolupráci dva hostující umělce - Bolka Polívku a Jiřího Pechu. To se mu více než vyplatilo, neboť není sehranější dvojice po divadlech českých, která by tento úkol zvládla mistrněji.

Z hlavních hrdinů se rázem stávají nejen herci, akrobaté klauni, ale i bezdomovci, či nežijící zoufalci. Strašné a zároveň komické. Navíc oba dva tu a tam jako by zapomněli, že hrají Estragona a Vladimíra, otevírají se a rozehrávají sami sebe, své vlastní životní příběhy. Skvělá klaunská tragikomedie je na světě! Jsou dva a vlastně jeden. S naprostou lehkostí, jistotou a svobodně tak tvoří věrohodný pestrobarevný obraz člověka, možná i lidstva. Obecenstvo mají úplně ve své moci, otřásají pravdou, nastavují zrcadlo a šokují poznáním. Zkrátka herecký galakoncert ve skvělém rytmu.

„Mlčet a poslouchat, ani jeden člověk ze sta toho není schopen, nemá ponětí, co to znamená. A přesto jedině tak lze zaslechnout a rozlišit nad tím vším lomozem života ono ticho, do kterého je pohroužen vesmír.“ Tak pravil Samuel Beckett. „Mlčet a poslouchat, celé hlediště toho náhle bylo schopno. A přes záplavy smíchu rozlišilo a pochopilo - snad. Neboť přesto, že svět dnes je jiný než na začátku 50. let minulého století, jedno zůstává. Znovu a znovu čekáme, a Godot stále nepřichází.“ Tak pravím já a všem brněnským „čekatelům“ upřímně děkuji.

Na bidýlku

21. říjen 2003 zdroj Mladý svět

Bolek Polívka a Jiří Pecha se opět sešli na jedné divadelní scéně. Režisér Zdeněk Černín je obsadil do rolí Vladimíra a Estragona v Beckettově hře Čekání na Godota. Jeden ze základních textů moderní divadelní literatury uvádí Městské divadlo Brno v koprodukci s Divadlem Bolka Polívky. Inscenace je to na hony vzdálená rozevlátosti polívkovských TV manéží a nejsilnější je ve chvílích, kdy Polívka s Pechou hrají skrze Becketta o sobě, o svém přátelství a o svých komediantských osudech.

Polívka a Pecha naplnili beckettovské čekání

Luboš Mareček 20. říjen 2003 zdroj MF dnes

V Brně dosud nezvyklou koprodukci připravilo Městské divadlo a Divadlo Bolka Polívky. Obě scény pod svou střechou uvádějí proslulý Beckettův titul Čekání na Godota. Jeden z úhelných kamenů absurdního divadla má v Brně stejné představitele, ale rozdílné scénografické řešení a publikum.

Beckettem předepsanou životní pouť roztodivné dvojky co do intenzity a bezmála i do délky kopírují představitelé hlavních rolí, Bolek Polívka a Jiří Pecha, nerozlučný kamarádský i umělecký pár. A je to právě jejich zásluhou, proč režijně učesanou a nijak objevnou inscenaci diváci přijímají. Polívka s Pechou představují ideální (a v Brně možná i jediné) interprety Didiho a Goga. Bezpečně na sebe slyší, herecky se doplňují a společnými silami dokážou před hledištěm přitažlivě a přitom ne lacině rozkrýt zákoutí pro mnohé příliš tajemného a nezáživného textu. Oba si samozřejmě diváky ochočí svými nezaměnitelnými grimasami, na Polívkově soukromé scéně spolehlivě zabírá jakákoliv fekální narážka či vulgarita. Důležité a určující však je, že z Beckettova textu oba vykouzlí směs hmatatelné úzkosti, ubohosti, strachu, rezignovanosti i zbytečně živených nadějí.

Černín ve svém mateřském divadle rozehrál dění v aréně. Publikum herce svírá, zároveň se diváci pozorují naproti sobě. Toto řešení je efektní a podtrhuje vyznění večera. Životní drama dvou ztroskotanců rámuje a zrcadlí společenství publika, které je ve svém údělu a planém vyčkávání stejně tak bídné jako protagonisté.

Obec Polívkových fanoušků možná poněkud zaskočí herecká ukázněnost, kterou valašský král ve svých autorských opusech supluje bláznivými improvizacemi. Ve dvouhodinovém večeru nezaniknou ani výkony sekundující dvojice Zdeňka Junáka a Patrika Bořeckého. V Brně vznikla zejména herecká inscenace, která splnila nelehký úkol: s pohledem na populárního komika rozličné publikum zhltne také nesnadnou hru. Stane se tak jakoby bezděčně, bez tísnivého vyčkávání, zda už bude konec.

Godot nepřišel, Peca a Čorba ano

Jiří P. Kříž 10. říjen 2003 zdroj Právo

Víc než půl roku čekalo se po nešťastném vánočním zranění Boleslava Polívky na začátku zkoušení na Beckettovo Čekání na Godota. Premiéry se uskutečnily v režii Zdeňka Černína hned ve dvou brněnských divadlech: v Městském o prvním říjnovém víkendu, v Divadle Bolka Polívky o necelý týden později.

V Čekání na Godota se spolu na jevišti zase jednou smysluplně potkali Boleslav Polívka a Jiří Pecha, věrní souputníci z časů zářící, nepoddajné Husy na provázku 70. a 80. let (mj. Tótovci, Pezza versus Čorba, Commedia dell’arte, Balada pro banditu, Poslední leč, Terapie). A potkali se, aby potvrdili, že konec klaunských časů ještě nenastal.

Na téma kdo je Beckettovým Godotem byly naváženy už velké stohy papíru. Pro ty dva na jevišti se ovšem Černínovo pojetí beckettovských absurdních úvah o lidském údělu, o štěstí, o nevyzpytatelnosti osudu, o čekání na vysvobození i na smrt - a to všechno stále nepřichází - stalo příležitostí k velkému hereckému koncertování.

Cítím zřetelně (a to i v pražské verzi Godota Juraje Herze s Davidem a Leošem Suchařípovými v Činoherním klubu před dvěma lety), že Beckettovo téma v dnešním světě jako by už bylo překonáno. Svět dnes je jiný než na začátku 50. let minulého století, kdy další válka byla na spadnutí a lidé usilovněji čekali i na naději: žít, změnit sebe i druhé. Zůstává jen to, že Godot nepřicházel tehdy ani dnes. Brněnské Čekání je silnější než pražské v tom, že na scéně se s pomocí spoluhráčů Zdeňka Junáka a Patrika Bořeckého dočkali sami sebe staří bardi Peca a Čorba. Když jako by zapomenou, že hrají Estragona a Vladimíra, když rozehrají, co je v nich samotných, dýchne na diváky umění jejich společných vynikajících klauniád.

Pro Godota našel Černín ideál v Polívkovi s Pechou

Simona Polcarová 8. říjen 2003 zdroj Rovnost

Na tenký led netradiční dramatiky a experimentu se v této sezoně už podruhé pustilo populární a muzikálové Městské divadlo Brno (MdB). Po premiéře áriemi protkaného Kamenného hosta jako druhou novinku sezony o víkendu nabídlo absurdní a nihilistické drama Samuela Becketta Čekání na Godota. Inscenace, kterou nastudoval režisér Zdeněk Černín, vznikla ve spolupráci s Divadlem Bolka Polívky a na repertoáru MdB se objevila s mírným zpožděním kvůli loňskému Polívkovu zranění. Čekání na Godota patří k výmluvným a stěžejním dílům moderní světové dramatiky, avšak na českém jevišti se objevuje poměrně vzácně. Dřív měla hra punc něčeho zakázaného a revoltujícího, dnes však její poněkud monotónní text a minimální dějovost už málokoho šokuje a překvapí. Přestože titul stále platí za mimořádný zjev, na jeho inscenování není nesnadné vylámat si zuby.

Klíč k látce, jak dobře pochopil režisér Černín, lze dnes nalézt především ve správném obsazení hlavních rolí Vladimíra a Estragona, aby byly tyto postavy věrohodné a publiku sympatické, protože jinak by jejich pravdám těžko někdo uvěřil. A tady se Černín rozhodl jednoznačně bezchybně, když si do stěžejních partů vybral hostující herce Bolka Polívku a Jiřího Pechu. Ti na jevišti vytvářejí jakousi dvojici smutných klaunů a tuláků, kteří k sobě mají až hřejivě blízko a doufají ve své spasení, jež má přijít od z názvu avizovaného pana Godota. Vladimír a Estragon, důvěrně se oslovující Didi a Gogo, si navzájem léčí své bolístky a chmury, snaží se jeden druhého rozesmát a jsou konfrontováni s podivným okolním světem, představovanýn pozérským Pozzem a jeho otrokem Luckym. Čas jim pomalu a bezcílně plyne, aniž by znatelně vnímali rozdíl mezi včerejškem, dneškem a zítřkem. V jejich čekání je zakleta pravda o lidském osudu, ale na povrch se dere jen zvolna a velmi nenápadně a čitelná je spíš mezi řádky. V okamžiku Vladimírova prozření v závěru se pak dostavuje skutečně niterný pocit úzkosti z poznání. Černín dává však divákovi i naději, protože jeho hrdinové v závěru vzhlížejí ke hvězdám.

Na představení je fascinující především fakt, jak jsou na sebe Polívka a Pecha perfektně navázáni a dokonale jeden na druhého slyší. Pod Černínovým dohledem si občas, avšak v pokorné tichosti, dovolí nějaký vtípek, zcela přitom však dýchají v duchu hry. Pozzo Zdeňka Junáka je ve srovnání s nimi jako z jiného světa, což ovšem není na škodu, protože z jiného světa také skutečně přichází. Pozoruhodná zůstává rovněž i takřka němá kreace Patrika Bořeckého v úloze týraného, ale vlastní důstojnost nikdy neztrácejícího Luckyho.

Díky, že „přišel“ godot

Jaroslav Parma 1. prosinec -1

Moderní klasikou je nazývána tragikomedie Samuela Becketta „Čekání na Godota“, která byla poprvé uvedena v Théatre de Babylon v Paříži přesně před půlstoletím. Stala se kultovní hrou předních divadel, ale také dokonalým prověřením hereckých schopností zejména dvou hlavních představitelů. Pro brněnské uvedení (premiéry 4. a 5. října) je obrovským přínosem, že v městě hrají dvě tak vynikající osobnosti jako jsou Boleslav Polívka a Jiří Pecha. Dokonalí kolegové nejen na jevišti, ale přátelé a „sebeznalci“ z civilního života. Proto se nelze divit, že je požádal o spolupráci režisér Městského divadla Brno Zdeněk Černín a je potěšitelné, že souhlasili. Navíc je hra uváděna v kooperaci s Divadlem Bolka Polívky. S jednou zvláštností. Zatímco v „městském“ se hraje uprostřed, mezi diváky, u „Bolka“ je klasické uspořádání. Zdeněk Černín se tentokrát dosti úzkostlivě držel textu i režijních poznámek, jak je přičinil autor, nehledal různé experimenty, jak se pokoušejí na jiných scénách, pouze text místy zkrátil, což však spádu inscenace neublížilo, ale prospělo.

Pro herce je dílo více než náročné. Ne proto, že by oplývalo nadměrnou dávkou textu, ale právě proto, že se dialogy omezují na strohá sdělení, dvou či tříslovná konstatování. Ovšem všichni, kdož se představují, jsou bravurní. Boleslav Polívka jako Vladimír a Jiří Pecha coby Estragon vnášejí do nekončícího čekání na Godota i svébytný a osvěžující humor, Zdeněk Junák (Pozzo) a Patrik Bořecký (Lucky) zase vzruch. Potlesk po skončení představení, neustále aktéry přivolávající, byl jasným dokladem, že volba titulu druhé inscenace 59. sezony byla více než správná. I když Vladimír a Estragon stále na Godota čekají, budiž dramaturgii divadla (Jiří Záviš) a Zd. Černínovi dík, že jsme se my, diváci, Godota dočkali.

Musíš mi tu a tam přihrát aneb Didi Polívka a Gogo Pecha

Michal Čunderle 1. prosinec -1 zdroj SAD

Připomínám tyto obecně známé souvislosti proto, že si je nelze beze zbytku odmyslet, když sledujete Boleslava Polívku v roli posmutnělého klauna Vladimíra v Beckettově Čekání na Godota. Ale vlastně proč taky. Prosvěcování a protemňování Vladimíra Polívkou a Polívky Vladimírem je jednou z nejzajímavějších kvalit brněnské inscenace. Anebo jinak řečeno: osobnostní či autorské herectví má v této inscenaci hlavní slovo. Nutno však říct, že Čekání na Godota v režiji Zdeňka Černína, společná produkce Městského divadla Brno a Divadla Bolka Polívky, není žádná one man show. Už proto ne, že jako podstatná témata se tu pořád vynořují a zanořují samota a spolubytí. A na to musejí být alespoň dva. V Brně je tím rovnocenným druhým jiří Pecha. Vladimír (Didi) a Estragon (Gogo) jsou vystrčeni do pustého prostoru s jedním stromem a balvanem na kamenitou cestu, sevřenou po obou bocích příkrým svahem hlediště, do přázdna, kde se nic neděje a kde jsou jenom oni dva, den za dnem, noc za nocí. Odejít nemůžou, protože musí čekat a protože nejspíš ani není kam. Jak patrno, Boleslav Polívka a Jiří Pecha jsou pro role Vladimíra a Estragona disponováni výtečně - nejen svými hereckými schopnostmi, ale také svým osobnostním potenciálem a vzájemným partnerstvím, tím, co z nich vyzařuje, aniž musí promluvit. Výmluvný je už jen jejich kontrastující zjev. Jeden, Vladimír, je vytáhlejší a pružnější, suverénně se napřimuje a ze své dostatečné výšky s nadhledem pozoruje okolní dění. Vlastně nedění. Sebenepatrnější impuls jej podněcuje k zájmu, aktivitě a investicím. Na lusknutí je schopen naplno rozehrát hru a nabízet možnosti. Reaguje bez předsudků, někdy vděčně, neodmítne žádný návrh, pasivita je mu cizí, ba nesnesitelná.

Newsletter

Divadlo podporují

Oblast hledání

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací