Tak trochu básník

Petr Štěpán je tak trochu básník, alkoholik i sukničkář

(…) v Městském divadle Brno se Petr Štěpán mění v Cornelia Melodyho, směšnou trosku i svůdného romantika. Režie Hany Burešové z něj ždímá tragikomickou zpověď, kde sny vždy narazí do tvrdého betonu reality.

(…) Režie Hany Burešové se vskutku bravurně soustředí na slabosti i trapné chvilky všech postav. Do popředí si nekompromisně razí cestu i choreografie Marka Zelinky a videoprojekce Tomáše Bayera. (…) Jsem ráda, že se Hana Burešová po krátké pauze vrátila do Městského divadla Brno. Její režijní jistota je znát. Petru Štěpánovi náleží velké uznání, protože jeho výkon hru táhne a dodává jí podmanivý rytmus.

Tak trochu básník, ale neřekli byste to do něj

(…) Ztvárnit Melodyho je obtížný úkol. Jeho postava je záměrně dvojznačná. Vidíme, že je to v podstatě směšný pozér, který se neumí vyrovnat s realitou. Zároveň je ale jeho touha po tom být někým víc než jen venkovským hospodským a kamarádem z mokré čtvrti pochopitelná a vlastně i sympatická. V podání Petra Štěpána je zdůrazněna především Melodyho nesnesitelná sebestřednost a malichernost, s níž dává najevo své rádoby panské manýry.

Zvlášť v prvním dějství se nám charaktery jeví téměř jednorozměrně. Melodyho žena Nora (Radka Coufalová) je natolik smířená se svým podřadným postavením a ochotná se vždy obětovat, až máme dojem, že nás tato postava už ničím nepřekvapí. Dynamičtějším prvkem hry je Melodyho dcera Sára (Kristýna Daňhelová). Zde je patrné dobře zvládnuté vnitřní napětí člověka, který hledá svoji cestu životem, snaží se uhájit si svoji existenci jako svéprávné bytosti vedle panovačného otce a zároveň zjišťuje, že s ním má možná více společného, než by se mohlo zdát. K dramatickému vývoji postav a rozehrání jejich potenciálu dochází ve druhém dějství, kde objevujeme nové možnosti interpretace motivů jejich chování. (…)

Tak trochu básník: Minulost, která svazuje přítomnost

(…) Režisérka Hana Burešová, dlouhodobě tvořící tandem s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem, vtiskla inscenaci rukopis, který se vyznačuje důkladným vedením herců, promyšlenou metaforikou a neotřelými vizuálními nápady. Titulní roli Cornelia Melodyho ztvárnil Petr Štěpán, po jeho boku stojí Radka Coufalová jako Nora a Kristýna Daňhelová jako Sára. (…)

Rodinný stůl jako bitevní pole

Cornelius Melody je hostinský, který nikdy nepřestal být vojákem. Každým gestem, každou oslavou dávné bitvy se utvrzuje v minulosti. Petr Štěpán rozehrává mnohovrstevnatou paletu – jeho Cornelius balancuje mezi hrozbou výbuchu a křehkostí, mezi vojenskou autoritou a básnickými recitačními výlety. Divák cítí, že hraničí s šílenstvím, ale v jeho rozervanosti je i lidskost.

Režisérka Hana Burešová zdůraznila vnitřní svět Cornelia prostřednictvím projekcí a filmových dotáček, které místy působí jako práce reálné kamery. Tento nápad posouvá inscenaci do jiného rozměru – nitro postavy se stává stejně viditelné jako její zevní činy. Divák sleduje nejen hrdinu na jevišti, ale i jeho duši, která se promítá na šikmé plochy scény.

Protikladem je jeho žena Nora. Radka Coufalová ji modeluje jako ženu shrbenou, pokornou, až poddajnou – a přesto v klíčových okamžicích proráží skořápku pokory tvrdou irskou hrdostí. 

Kristýna Daňhelová dává Sáře mladistvý vzdor, roztěkanost i touhu po pravdě. Její vztah k otci osciluje mezi odporem a respektem.

Vedle nich defiluje galerie figur – Mickey Moloy (Aleš Slanina), Jamie Cregan (Igor Ondříček), Deborah Harfordová (Ivana Vaňková) či Nicholas Gadsby (Jan Mazák). Každý z nich přináší do hry jinou polohu: groteskní, tragickou, společenskou. Ivana Vaňková se navíc objevuje i jako symbolická španělská tanečnice a zkrocená kobyla – metafory, které Hana Burešová využívá k ozvláštnění psychologické sondy.

Scénografie, hudba a sny

Scénograf Tomáš Rusín staví na jednoduchém hospodském sále, který se mění v kuchyni či salón. Světle béžová barevnost evokuje venkov, zapadající slunce i prach na mlatě. Projekce umožňují náhledy do nitra postav – a spolu s filmovými dotáčkami vytvářejí iluzi, že jsme svědky dokumentu o duši hlavního hrdiny. Zuzana Štefunková-Rusínová obléká postavy střídmě: Nora a Sára v obyčejných šatech i svátečních róbách, Cornelius v uniformě i majestátním obleku.

Hudebník Ivan Acher kombinuje irské popěvky s dudy a bubny, které přecházejí do podzimní melancholie. Hudba se tak stává hybatelem nálady: od veselého rytmu ke stísněnému podloží psychologického dramatu.

Rodina Melodyů se ukazuje jako obraz lidského osudu. Všichni sní – Cornelius o minulosti, Sára o budoucnosti, Nora o pokoře. Každý sen je ale zároveň iluzí. A právě v tom je síla Burešové inscenace: ukazuje, že upínat se k minulosti je svůdné, ale smrtící.
 

Petr Štěpán v úžasné roli na scéně Městského divadla Brno

(…) Dominující postavou v rodině a v celé hře je zchudlý šlechtic a někdejší válečný hrdina a také majitel hostince Cornelius Melody. (…) Cornelius, bývalý důstojník, je zároveň opilec, romantický snílek vzpomínající též na milostná dobrodružství, k tomu velký tlučhuba a furiant. Petr Štěpán vystihuje všechny jeho vlastnosti s vysokým nasazením, přičemž polohy mezi až urážlivými výkřiky vůči svým nejbližším a naopak slovy jakési omluvy a vysvětlování, že z něj mluví alkohol, se rychle střídají. Kontrastem je manželka rovněž nádherně ztělesněná Radkou Coufalovou. Je silně submisivní nejen slovy, také shrbenou postavou, natočenou hlavou a výrazem. Manželovi se nedovede vzepřít a při vzájemných sporech otce s dcerou napomíná spíše dceru, kterou na jeviště přivádí Kristýna Daňhelová. (…) Ona jediná ze všech dalších postav dovede otci oponovat, bez obalu a respektu k němu říká, co si o něm myslí. Otec má oporu jedině ve svých kumpánech (skvělí Igor Ondříček, Jiří Mach, Jaroslav Záděra a Miloslav Čížek, jenž zazpívá tklivou irskou píseň… vždyť je to starý opereťák!).

(…) Výčet osob této vydařené inscenace by nebyl celý bez pohybově vybavené Ivany Vaňkové, která se nejdříve objeví jako Melodym vysnívaná španělská tanečnice flamenga a později jako jistá Deborah Harfordová, matka druhého, jen zmiňovaného básníka. Také jí sluší činoherní role. Zkušený bard Jan Mazák má jen menší roli advokáta Nicholase Gatsbyho, jehož postavu zvládá s noblesou a také v noblesním kostýmu. Noblesa ovšem končí, když se s ním zachází poněkud neurvale, přijďte a uvidíte. Aleš Slanina dává zaměstnanci hospody Mickey  Maloymu své komediantské umění, je v tom ovšem okleštěný celkovou ponurou atmosférou příběhu.

Kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové jsou dobové, výstižné, slušivé, divačky si přijdou na své; uvidí i krásné dámské šaty a padnoucí vojenskou uniformu hlavního hrdiny.

(…) Režisérka Hana Burešová ve své již patnácté inscenaci v Městském divadle Brno využila také filmové dotáčky (Jan Baset Střítežský, Dalibor Černák, Petr Hloušek) ke zvýraznění scény a především vnitřních rozpoložení postav.

(…) Dramaturgii patří obdiv, když uvedla méně hranou hru, ostatním divadelníkům patří obdiv za celé představení. (…)

Zobrazit další fotografie