večer plný hudby
Speciálním hostem Zdenka Merty ve středu 15. března 2023 bude Leona Machálková.
Leona Machálková
Je mi sympatická už proto, že pochází z Přerova, což je předměstí mé rodné vesnice Veselíčka – jsme tedy krajané. Společnou minulost máme i v divadle Semafor – to bych rád v našem brněnském představení akcentoval.
Leonino vibrační číslo je sedm a sedmičky mají (kromě jiného) předpoklady velkého a projasněného talentu. Mohla by to mít tedy celé trochu na háku, ale přesto je mimořádně pilná a odolná, a to se jí vyplácí (ostatně kromě vibračních čísel existuje i zvěrokruh a ona je Beran). Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vykukovala z různých, takzvaně menšinových žánrů a vždy to bylo pěkné, dobře zpívala, dobře frázovala. Pak se chytla příležitosti být slavnou mainstreamovou zpěvačkou, úplně ji chápu, hvězdnost a velká kariéra jsou lákavé, víme o tom své. Leona dosáhla všelijakých met, měla pěkné prezentace v televizích, hrála hlavní role ve velikých muzikálových produkcích a zároveň neustále rostla. Nepřestala totiž pracovat, její důslednost a perfekcionismus jsou stále udivující. Například výkony ve StarDance či pořadu Tvoje tvář má známý hlas byly obdivuhodné, to je strašně těžké tyto soutěže absolvovat s grácií.
Chtěl bych ji v tomto večeru představit v různých podobách, které nejsou veřejnosti tolik známé, v šíři a kvalitě, kterou považuju za ojedinělou a velmi barevnou.
Kdo zná Zdenka Mertu více než jako posluchač ze sedadel divadelních a koncertních sálů, ví, že je tento muž výborným a vtipným společníkem, šarmantním svůdcem nečekaných myšlenek a také pozoruhodným vypravěčem s uměním naslouchat jiným. Kromě toho je velmi dobrým klavíristou a ve svých pořadech autenticky využívá spojení praktického muzikanta a nevšedního moderátora - „talkmastera“. Na hudbu pohlíží z méně obvyklých úhlů - například prezentuje různé žánry a jejich přesah do jiných oblastí života. Důležitou roli hraje také improvizace a důvtip, jednoduché výklady jsou často zakončeny překvapivou pointou!
Videa z předešlých dílů cyklu:
5. prosince 2017 – Vojtěch Dyk
Pamatuju si jej v jedenácti. Mně bylo čtyřicet pět a spolu se Stanislavem Mošou jsme připravovali Mši Leonarda Bernsteina na Pražském hradě. On se jako člen sboru Pueri gaudentes zúčastnil konkursu na dětskou roli a ani nemusel, mohl zavolat, že se dostaví až na premiéru, že se na to podívá doma. To jsem samozřejmě tehdy nevěděl, ale dnes už to vím, a poměrně jistě. Je vážně nadaný.
Jeho otec jednou řekl – Vojta je můj sen. Tedy řekl... já to četl, třeba to neřekl, ale napsali to. Nikdy jsem o tom s panem Pytlíkem, tedy s jeho otcem Radko Pytlíkem, což je význačný český literární teoretik a historik, nemluvil, ale domnívám se, že vím, jak to myslel. Ale možná se pletu a přizpůsobuju to své představě, což já občas s potěšením činím. Myslím, že se nejedná (jen) o otcovskou pýchu, ale o konfrontaci s vlastním životem. Pan Radko je velmi úspěšný muž, slavný ve svém oboru, obecně respektovaný. Ale pokud vím, měl v mládí umělecké ambice, to víte, přece jen ta svoboda, hledačství, zábava a všude kolem ty holky... Jenže ambice se nenaplnily, třeba neměl dostatečné dispozice nebo štěstí (což je, jak známo, nejdůležitějším elementem v tomto oboru) anebo prostě žil v blbé době. Ano, takhle tomu rozumím já, protože takhle se mě to týká. Vojta je totiž jistým způsobem taky můj sen. Je mu jednatřicet a má za sebou spoustu věcí – slušnou hereckou kariéru, velké pěvecké výkony, poletuje mezi žánry jako motýl mezi kroužícími supy, je mužem, který prochází zdí. Letos se stal dokonce producentem mimořádného show – a vše se mu pěkně daří.
Možná, že jsem se takhle viděl ve třiceti já – když mi bylo dvacet. Ale asi jsem neměl ty dispozice (ten talent) a je faktem, že doba, ve které jsme s panem Pytlíkem vyrůstali, neměla v oblibě ulítlé, svobodné či renesanční přístupy, byla prostě trochu demotivující. Dnes si to vše vynahrazuju do sytosti, ale přesto...
Takže takhle já rozumím povzdechu pana otce a jsem nadšen, že vám mohu představit jeho sen, jeho syna – pana Vojtěcha Dyka.
13. března 2018 – Roman Dragoun a Pavel Váně
Jedinečný zážitek připravily legendy brněnského bigbítu Pavel Váně a Roman Dragoun, krom jiného také členové kapely Progres 2, která byla v roce 2016 uvedena do Beatové síně slávy.
21. května 2018 – Vašo Patejdl
Dalším hostem cyklického programu na Činoherní scéně MdB byl Vašo Patejdl – tedy muž s elánem. Vašo založil skupinu Elán už v roce 1968 (hrají skoro stejně dlouho jako Olympic nebo Rolling Stones) v Bratislavě. Jenže on sám je poloviční Čech, mnohé šlágry jeho – a potažmo Elánu – vznikly před sametovým převratem, kdy popmusic byla prostě československá. Pozoruhodná bratislavská partička v čele s Rážem a Patejdlem ovlivnila nejméně jednu generaci Husákových dětí zcela zásadně. Elán se hrál na diskotékách, domácích mejdanech, ve vinárnách, ale i na vysokoškolských kolejích v Praze, Bratislavě, Brně, Košicích i Plzni. Všichni máme své oblíbené písničky – veselé, smutné, krásně složité i dojemně primitivní. Napsat šlágr vyžaduje muzikantské dispozice, jistý druh empatie a taky souhru okolností. A i když se vám podaří složit jich víc, není jisté, že to bude zcela samozřejmě pokračovat. Chce to jistou posedlost, zavilost a taky štěstí. Zdá se, že tím vším Vašo Patejdl disponuje. Osobně si cením toho, že ani ty jeho největší hity nejsou prvoplánové – mají v sobě hodně vstřícné muziky, ale taky tajemství, což je jejich výhoda – o to déle je máme radši. Určitě si s ním rády zazpívaly i Sára Milfajtová a Kristýna Daňhelová. On je mimořádný muzikant a písně Ztracený ráj, Voda, čo ma drží nad vodou nebo Ak nie si moja o tom přesvědčily milióny lidí.
20. září 2018 – Esther Mertová
V rámci cyklu Zdenek Merta u klavíru byl uveden koncert k jubileu Zory Jandové, která v MdB odehrála mnoho výrazných rolí. Šlo o kompilační program, který vznikl během času a potkávání různých inspirací (folklór, muzikál, vážná i populární hudba 20. století, šanson). Byl sestaven převážně z písňové autorské tvorby obou protagonistů a francouzských šansonů, které zpívala Edith Piaf. U klavíru byl samozřejmě Zdenek Merta a zazpívala i jejich dcera Esther, jejíž vystoupení zachycuje odkaz výše.
14. listopadu 2018 – Petr Janda, Petr Janda
Nepamatuju si, kdy jsme se seznámili, ani nevím, odkdy si on pamatuje mě. Já to mám jednodušší. Jednoho dne, uprostřed šedesátých let, jsem viděl v Československé televizi zvláštní výjev – nějací frajírci hráli a zpívali jakousi píseň, vypadalo to i znělo jako bigbít. V té televizi, kde předtím vystupovaly jen velké orchestry a Simonová s Chladilem (vůbec nic proti nim). Obsadili nás Američani? Nebo v té kapele hraje syn Antonína Novotného?
Já samozřejmě měl určité povědomí o československé populární hudbě, znal jsem Semafor, věděl jsem, že existuje Olympic s několika zpěváky a jiné rock-and-rollové skupiny, ale přesto tohle bylo zjevení. Česká původní píseň a zní jako Beatles? Když rok předtím natočil s Olympicem Karel Gott From me to you (Zvonek samotu protíná...), znělo to jako country. Tož takhle nějak, přátelé, by to mohlo vypadat.
Nechci tvrdit, že za to, že jsem se stal muzikantem může Olympic, těch vlivů bylo více, kromě jiného taky ruské tanky. Ale to, že se dá bigbít dělat česky, vymyslel Janda s Chrastinou. Tečka.
Já bohužel do vod této úžasné profese vplul v nešťastnou dobu. Prošvihl jsem nenahraditelnou zkušenost z opojení konce šedesátých let a na jeviště jsem vstoupil se začátkem normalizace. Ti chlapi na nábřeží fakt neměli bigbít rádi. Podařilo se jim docela dobře rozprášit rockovou scénu, i Olympic ohnul hřbet, hrál potichu a trochu falešně, ale hrál.
„Češi jsou jak cyklisté, ohnou hřbet a šlapou...“ – říkal prý Heydrich, než mu parašutisti hodili pod nohy granát. Nesrovnávám nesrovnatelné (nepodceňuji inteligenci váženého čtenáře), ale nic prostě není napořád. Doba se měnila a Olympic (tedy v podstatě Petr Janda) se vracel do fazóny. A dnes – více než po padesáti letech – je ve velké formě. S Petrem jsme se potkávali, občas jsme spolu mluvili, někdy i zahráli, taky jsme připravovali provedení Koncertu pro kytaru a orchestr, který jsem pro něj napsal. Nevyšlo to, oba dobře víme, že jsou věci, které se stanou a které se nestanou. Anebo mají svůj čas. On si myslí, že je rocker – já mu to neberu, ale řekl bych, že to má ještě další rozměr. (Spolu)vymyslel typ české písničky, která přesahuje hranice žánru. Slyším vlivy rock-and-rollu, ale také Fanoše Mikuleckého a Hašlera. Je to však jedno – jde o muziku, která má nápad, logiku a každý si ji pamatuje. Hraje už strašně dlouho a přesto – nevybavuju si v mém okolí člověka, který by měl hudbu radši než on.
Pan Petr Janda – muž s kytarou.
17. ledna 2019 – Jiří Schmitzer, Jiří Schmitzer
Jiří je svérázný týpek, to jste si asi za ta léta všimli. Jako herce ho známe z různých kreací (zdárný syn ve filmu Marečku, podejte mi pero, přísný správce pivovaru v Postřižinách, politický vězeň v Bumerangu), jako písničkář je však přísně integrovaný. Vytvořil svůj vlastní styl, možná o tom ani nevěděl. Některé jeho písně jsou opravdu znamenité.
On je rocker, o tom žádná. Zároveň je však příliš silnou individualitou, nemyslím, že by byl optimálním parťákem do kapely na zájezdy. Třeba byl dříve družnější – když hrál na basu s bigbítem, to jsme se ještě neznali. Zato jsme se dobře poznali o něco později – on na DAMU a já na konzervatoři jsme byli součástí jednoho společenství a zažili věci, které se nedají zapomenout. Z těch příběhů by se, jak se říká, dal napsat román a já ho taky napíšu.
Tehdy jsem trochu podcenil jeho hereckou budoucnost, obzvláště pro jeho nechuť učit se text a posléze ho říct dvakrát (nebo taky padesátkrát) za sebou stejně. Důležitou součástí herectví je fixace a opakování a Jirka měl tendenci všechno dělat pokaždé jinak. Nějak se s tím však srovnal a dnes je jedním z našich nejvýraznějších filmových herců.
Ale ty písničky, to mě bralo vždycky. Hrával na mejdanech a my, kteří jsme mnohé znali slovo od slova, jsme je vyřvávali s ním. Byly – tedy jsou – chytlavé, ale mají ponor, podobně jako silné songy naší písničkářské extratřídy. Tehdy jsem o tom vůbec nepřemýšlel, jen se mi to prostě zdálo dobrý. Několikrát jsem jej přivedl do hájemství socialistického šoubyznysu, bylo to z obou stran trochu rozpačité, ale někdy i velmi zábavné (například jsme společně vystoupili na Děčínské kotvě i Bratislavské lyře), avšak šlo jen o drobné provokace bez větších ambic.
Pak začal hrát sám, pro své obecenstvo, které si ho rychle našlo. Jeho stylizace do drsného nezávislého chlápka je vcelku pochopitelná, nakonec on takový z velké části je. Nápady a úhly pohledu na svět však s jeho image podle mě příliš nesouvisejí. Jiří je drsný chlapík, ale taky přesvědčivý lyrik nebo srdcervoucí komik, vše v jednotném autorském balení.
Je jedním z nejoriginálnějších lidí, co znám, a že jsem jich potkal hodně.
4. října 2019 – Ondřej Ruml, Ondřej Ruml
Prvním atraktivním hostem pořadu Zdenek Merta u klavíru v sezóně 2019/2020 byl Ondřej Ruml – hudební multiman. Poprvé jsem ho viděl zhruba před deseti lety v televizní soutěži X-Factor. Byl ve finále a už si nepamatuju, jestli vyhrál nebo prohrál, ale vím, že byl pro mě nejzajímavější ze všech, kteří těmito soutěžemi prošli. Protože on je prostě velmi zdatný a nadaný muzikant s přirozenou schopností dělat věci po svém – a přesně tohle mě baví. Vlastně ani nevím, jaké má za sebou školení (aspoň bude o čem vyprávět), ale je jasné, že hudba je jeho svět. Žánrová roztříštěnost bývá nepřítelem popularity, leč v jeho případě tomu tolik není. Možná proto, že všechny projekty, které vymyslel, nebo kterých se účastnil, jsou takové voňavé a hlavně dotažené. Pravda, jejich různorodost je nápadná. Zpívá jazz, hraje na několik nástrojů, v nových aranžmá spolu s Matějem Benkem natočili písničky V+W+J. Dělá své vlastní „one man show“ s looperem, pomocí kterého nahrává hlasové smyčky do několika vrstev a dohromady to zní jako šlapající kapela nebo jako Bobby McFerrin. Vystupoval v několika muzikálech (výborný byl třeba v Hapkově a Horáčkově Kudykamu), ale taky jste ho mohli vidět například v Divadle pod Palmovkou nebo v Ypsilonce. V poslední době jsme se potkali na produkci Mše Leonarda Bernsteina, což bylo pro všechny zúčastněné velmi náročné, ale o to více zážitkové, on patřil mezi lídry souboru. I v divadle jste mohli ochutnat ze všeho kousek a že to byla velmi lahodná nabídka.
22. ledna 2020 – Bardolino, Bardolino
Jules Verne napsal mnoho úžasných a napínavých knih – má nejoblíbenější je z cyklu Podivuhodné cesty a jmenuje se Cesta kolem světa za osmdesát dní. Sázka Philease Fogga a jeho protivníka londýnského Reformního klubu, jehož byl členem, spočívala v tom, že ctihodný lord objede zeměkouli za 80 dní. Fogg na to vsadil celé své jmění, ale nikdo mu nevěřil. Jak mnozí víte, povedlo se mu to jen díky tomu, že si neuvědomil, že při cestování východním směrem mu přibude den (4 minuty na každý ze 360 stupňů).
My jsme použili parafrázi tohoto titulu pro hudební program, kterým jsme též obkroužili zeměkouli, a možná nám všem taky přibyl den navíc nebo alespoň noc. Mohli jste slyšet muziku různých národů – od Keltů přes Indii a Čínu, Severní i Jižní Ameriku zpět k nám na Moravu – v excelentní autorské úpravě i podání skupiny Bardolino.
Bardolino je relativně málo známé (či populární) sdružení, což je téměř skandální vzhledem k jejich kvalitě a výkonům. Jeden čas byli tři – houslista Pavel Fischer, violoncellistka Margit Koláčková a perkusista Camilo Caller, ale někdy se mi zdálo, že jich je aspoň šest. Později přibrali ještě akordeonistu Jakuba Jedlinského a zpěvačku Janu Procházkovou, čímž jich je aspoň deset – jsou prostě alternativní. Hrají působivou vlastní hudbu (mezi zdroje patří jak Janáček, tak různá etnika i rock) a jejich zvuk je originální, rozpoznatelný.
Pavel Fischer je velmi zajímavý chlapík. Založil a mnoho let hrál v prestižním Škampově smyčcovém kvartetu, které bylo často u vzniku věcí nových, neotřelých ve světovém měřítku. Mezi jejich hosty a spolupracovníky patřili například Dagmar Pecková nebo Jiří Bárta, později připravili krásné projekty třeba s Ivou Bittovou. Pavel odešel z tohoto sdružení v době jeho největšího vzestupu, protože chtěl zkusit něco nového – on je prostě klasický hledač. Margit Koláčková je výborná hráčka, dlouho byla koncertním mistrem v Talicháči (Talichův komorní orchestr), ale pak v sobě našla autorskou i improvizační mízu a hlavně potřebu a o práci v orchestrech dnes nechce ani slyšet. Osobně se jí nedivím, pro mě by to taky nebylo a Margit tento způsob sebevyjádření velmi sluší. Je málo lidí, kteří opouštějí své těžce vydobyté posty z vlastní vůle a s úsměvem. Jakuba Jedlinského, Camila Callera a Janu Procházkovou znám méně, ale už jsem s nimi na jevišti byl, jsou skvělí a jejich pověst v branži je znamenitá.
22. září 2021 – Michael Kocáb
Ponechávám na vaší libovůli, jestli vás následující informace zajímá či ne, berme to třeba jako hru. Numerologické vibrační číslo (může být jedna až devět) se vypočítává součtem jednotlivých číslic tvořících datum vašeho narození. Vibrační číslo Michaela (tak se doopravdy jmenuje) Kocába, mého spolužáka ze střední, je devět. O devítce se v této souvislosti mluví jako o číslu završujícím, o číslu, které symbolizuje rozum, mystiku, analytické myšlení i duchovní sílu. Samozřejmě existují stamilióny devítek po celém světě (včetně mě), leč… V numerologické mřížce má zastoupeny všechny číslice, což je výrazně neobvyklé, však si to zkuste se svými čísly. Budete mít pravděpodobně více jedniček nebo trojek či pětek, ale některá čísla ve vaší mřížce budou chybět. Zastoupení všech číslic podle některých ezoteriků svědčí o všestrannosti, komplexnosti nebo i kompresi vlastností a dispozic. Nutno říct, že mřížka má různé výklady, svislé, diagonální i vodorovné průsečíky, vypočítává se rozličným způsobem – to však ponechám expertům, entuziastům a exotům.
Možná je to náhoda, leč… Michaelův druh nadání, inteligence a (proslulá) posedlost jsou vstupenkou pro mimořádné výkony, jeho mřížka na to poukazuje, ale on to přece potvrdil svým pestrobarevným životem, svými výsledky v různých oblastech lidského činění. A to je, oč tu běží. Známe se dobře, je to dobrý chlap, za to ruku do ohně, o své problematičnosti a běsech nám třeba poví sám.
5. února 2022 – Dušan Vitázek a další
I rok 2022 opět přivedl na jeviště Činoherní scény MdB lákavé a skvělé hosty: na jedné straně výtečné muzikanty, na druhé straně známé herce ze souboru Městského divadla Brno! Možná jste o tom ani nevěděli, ale někteří vaši oblíbení představitelé mají také „své další hudební životy“ a úspěšně se pohybují na koncertních pódiích. A proto jste v tomto díle hudební talk show mohli vidět a slyšet Dušana Vitázka, Jakuba Uličníka či Esther Mertovou, jejíž podání písně její matky Zory Jandové Lásko má můžete slyšet na výše uvedeném odkazu.
16. května 2022 – Lukáš Janota a další
V programu Zdenek Merta u klavíru se tentokrát objevila jako obvykle znamenitá Kristýna Daňhelová a rostoucí Esther Mertová. Přišla Sára Milfajtová a také italský kytarista Dario Piga. Své různé hudební aktivity představil taktéž Lukáš Janota. Samozřejmě u toho byla kapela pod vedením Daniela Kyzlinka. Zdenek Merta poprvé prezentoval cyklus písní ve starých církevních tóninách, který připravoval společně s Hanou Hegerovou (některé z těchto písniček zpívala na koncertech). Autory textů zmíněného cyklu jsou Pavel Kopta, Jiří Žáček a Vladimír Kučera a právě ukázky z tohoto cyklu si můžete poslechnout díky odkazu výše.
23. listopadu 2022 - Kamil Střihavka a další
Znám Kamila mnoho let, ještě před sametovým převratem jsem ho viděl a slyšel na koncertě s Motorbandem a později vícekrát s BSP a samozřejmě na jevišti různých divadel. Legendární inscenace Jesus Christ Superstar na pražském Výstavišti jej řádně proslavila, show vidělo i tisíce lidí, kteří se primárně o rockovou hudbu nezajímali. Pro roli Ježíše byl velmi dobře disponován pěvecky i vizuálně a své popularity výborně využil, dělá moc pěkné věci. Kamil má vibrační číslo šest (jde o součet všech čísel data narození). Podobně je na tom téměř miliarda obyvatel této planety, ale mezi jinými taky Michael Jackson nebo Fjodor Michajlovič Dostojevskij. To srovnání je samozřejmě bonmotické, leč… Kamil je výtečný zpěvák, v našich zemích je jeho reputace fenomenální pro svou kvalitu i univerzálnost. No a kromě toho napsal, režíroval i produkoval divadelní hru Tolik hlav, což je u rockera též unikátní.
A pod čarou – býval dobrým skokanem na lyžích a ostrým fotbalovým pravým bekem (to druhé jsem zažil přímo na place).
O tom všem byl další večer Zdenek Merta u klavíru 23. listopadu. Zahrály se songy z Ježíše – přišla taky Kristýna Daňhelová, Esther Mertová, Dušan Vitázek a Aleš Slanina.
