večer plný hudby
17. ledna - hosty jsou Jiří Schmitzer a Esther Mertová!
Každý večer účinkuje Orchestr MdB pod vedením Daniela Kyzlinka, zpěvem doprovází Sára Milfajtová a Kristýna Daňhelová.
Kdo zná Zdenka Mertu více než jako posluchač ze sedadel divadelních a koncertních sálů, ví, že je tento muž výborným a vtipným společníkem, šarmantním svůdcem nečekaných myšlenek a také pozoruhodným vypravěčem s uměním naslouchat jiným. Kromě toho je velmi dobrým klavíristou a ve svých pořadech autenticky využívá spojení praktického muzikanta a nevšedního moderátora - „talkmastera“. Na hudbu pohlíží z méně obvyklých úhlů - například prezentuje různé žánry a jejich přesah do jiných oblastí života. Důležitou roli hraje také improvizace a důvtip, jednoduché výklady jsou často zakončeny překvapivou pointou!
O Jiřím Schmitzerovi - Zdenek Merta
On je rocker, o tom žádná. Zároveň je však příliš silnou individualitou, nemyslím, že by byl optimálním parťákem do kapely na zájezdy. Třeba byl dříve družnější - když hrál na basu s bigbítem, to jsme se ještě neznali. Zato jsme se dobře poznali o něco později - on na DAMU a já na konzervatoři jsme byli součástí jednoho společenství a zažili věci, které se nedají zapomenout. Z těch příběhů by se, jak se říká, dal napsat román a já ho taky napíšu.
Tehdy jsem trochu podcenil jeho hereckou budoucnost, obzvláště pro jeho nechuť učit se text a posléze ho říct dvakrát (nebo taky padesátkrát) za sebou stejně. Důležitou součástí herectví je fixace a opakování a Jirka měl tendenci všechno dělat pokaždé jinak. Nějak se s tím však srovnal a dnes je jedním z našich nejvýraznějších filmových herců.
Ale ty písničky, to mě bralo vždycky. Hrával na mejdanech a my, kteří jsme mnohé znali slovo od slova, jsme je vyřvávali s ním. Byly - tedy jsou - chytlavé, ale mají ponor, podobně jako silné songy naší písničkářské extratřídy. Tehdy jsem o tom vůbec nepřemýšlel, jen se mi to prostě zdálo dobrý. Několikrát jsem jej přivedl do hájemství socialistického šoubyznysu, bylo to z obou stran trochu rozpačité, ale někdy i velmi zábavné (například jsme společně vystoupili na Děčínské kotvě i Bratislavské lyře), avšak šlo jen o drobné provokace bez větších ambic.
Pak začal hrát sám, pro své obecenstvo, které si ho rychle našlo. Jeho stylizace do drsného nezávislého chlápka je vcelku pochopitelná, nakonec on takový z velké části je. Nápady a úhly pohledu na svět však s jeho image podle mě příliš nesouvisejí. Jiří je drsný chlapík, ale taky přesvědčivý lyrik nebo srdcervoucí komik, vše v jednotném autorském balení.
Je jedním z nejoriginálnějších lidí, co znám, a že jsem jich potkal hodně.
